SPOLEČNOST: Dušek poškodil odbory
V zemi, která může být hrdá na svoji rostoucí tolerantnost vůči minoritám a která se již může pyšnit uzákoněním registrovaného partnerství, jsme se tak dočkali homofobního výpadu, který by dohromady nedali ani někdejší radikální lidovečtí poslanci Tollner a Karas. Nenávistné, ba buranské chování se podařilo uzavřít do soukromí, maximálně tak do hospod čtvrté cenové skupiny. Nahlas pronesená slova Jaromíra Duška by však do svých materiálů mohla klidně tesat nedávno rozpuštěná Dělnická strana.
Není mimochodem náhodou, jak rychle Duška odsoudil předseda ČSSD Jiří Paroubek. Sociální demokracie hodně nainvestovala do zápasu za práva sexuálních menšin a sotva může stát o to, aby její práci mařil lídr odborů, které jinak bývají považovány za přirozeného spojence Lidového domu. Pokud si pan Dušek pomýšlel na eventuální kandidaturu za ČSSD do Senátu, má evidentně utrum.
Velmi rychle a přesně zareagoval také předseda ODS Mirek Topolánek nebo premiér Jan Fischer. Zatímco zvažovaná stávka tuzemskou politiku posté rozdělila, tak Jaromíru Duškovi se ji podařilo stmelit odleva doprava.
Když odhlédneme od sexuálního podtextu Duškových slov, nelze si nevšimnout jeho spikleneckého vidění světa. Ministr dopravy Slamečka obsadí ministerstvo sobě blízkými lidmi, to samé učiní šéf Českých drah Žaluda a v tom všem je kryje vedoucí Úřadu vlády Novák. Druhdy populární židobolševický komplot byl vystřídán homosexuálním. A příště se třeba najde jiné pojítko.
Jenže takto přeci aktéři veřejného dění v demokratickém režimu uvažovat nemohou. Pan Dušek nepoložil na stůl důkazy o trestné činnosti, korupci či klientelismu. A to přesto, že poslední dva zmíněné úkazy bývají v souvislosti s resortem dopravy skloňovány docela často. Legendární odborář s mnoha zářezy na pažbě pouze nezodpovědně vypustil nevábný zápach. Jako kdyby z vlastní zkušenosti nevěděl, jak snadno se bláto háže a jak obtížně se čistí.
Jaromír Dušek se může hájit, že není politik a nemusí být přehnaně korektní. Je však výrazným obyvatelem veřejného prostoru, hlavou jedné z organizací občanské společnosti. Navíc organizace, která musí sama bojovat za vlastní lepší a přijatelný mediální obraz.
Čeští odboráři se potýkají s četnými ústrky. Chvíli jsou líčeni jako vyděrači, chvíli jako líní nostalgici po komunistickém Revolučním odborovém hnutí a jeho divokých oslavách Mezinárodního dne žen. Přestože aktuální nespokojenost odborových svazů s liknavostí poslanců při napravování pokřivené legislativy je logická, sympatie většinové společnosti si nezískala. Jako sůl odbory potřebují nejen, aby byly brány vážně zaměstnavateli a vládou, nýbrž také důvěru veřejného mínění, v první řadě lidí pracujících za mzdu ať už ve státní správě nebo soukromém sektoru. Aby byly odbory důvěryhodné, neobejdou se bez důvěryhodného chování a důvěryhodných lídrů.
O to zásadnější je principiální odpor vůči Duškovým výrokům zaznamenaný u zbytku odborového náčelnictva a mnoha řadových členů. Vždyť odborové hnutí se v 19. a 20. století klíčovou měrou zasadilo za rozšíření sociálních či politických práv a občanských svobod. Odbory tehdy usilovaly o demokratizaci a pokrok a na ně posléze navázaly také formace zasazující se o rovné příležitosti a zrušení sexuální diskriminace.
Ve skandálním rozhovoru pro Lidové noviny zařadil Jaromír Dušek zpátečku. Jeho věty jdou proti vydobytým právům a proti kultivovanému, spravedlivému uspořádání demokratické společnosti. Kdyby se pronesené výpady nedočkaly širokého odsudku, nemohli by se příště protestující odboráři divit mizivé solidaritě a empatii ostatních. Spolek reprezentovaný spiklenecky a homofobně smýšlejícími vůdci by si nezasloužil nic jiného než vykázání mezi extremisty za hranice slušné společnosti.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6
