Inspirací k napsání tohoto článku se stal text nynějšího prezidenta V. Klause nazvaný „Materiální vs. duchovní hodnoty“ (uveřejněn 3. 3. 1992). Zabývá se v něm zdánlivým rozporem mezi materiálními a duchovními hodnotami v reakci na tehdejší diskusi o podobě československého školského systému. Reaguje zároveň na pojem „konzumní společnost“, která je prý stinnou stránkou kapitalismu. Jelikož se domnívám, že ani dnes tyto otázky neztratily na aktuálnosti, není od věci přispět další nepatrnou „troškou do mlýna“.

Mnozí jsou přesvědčeni, že materiální a duchovní hodnoty nemohou být v souladu. Na jedné straně stojí hodnoty duchovní, jež v evropském prostředí zpravidla vycházejí z křesťanství. Na straně druhé pak materiální, za nimiž si nejspíš nelze představit nic jiného než zálibu ve „světských“ věcech, vedle nichž jsou záležitosti, jež přesahují člověka jako takového, chimérou. Na tomto místě je třeba poznamenat, že i zde platí, že schematičnost a prosté dělení na černé a bílé je více či méně zavádějící, typizační.

Materiální hodnoty jdou údajně ruku v ruce s konzumem, tak typickým pro západní civilizaci, jehož symbolem může být třebas obrázek obézního amerického školáka ládujícího se v McDonaldu hamburgerem. Jenže co je konzum? Má snad toto označení znamenat skutečnost, že čím dál větší část společnosti má přístup k nejrůznějším moderním produktům díky své rostoucí životní úrovni? Hmotné zajištění je přece elementární pro další cestu životem a rozvoj osobnosti; má-li čtenář dojem, že rozmanitý jídelníček (obsahující produkty pěstované v zahraničí), koupě domácích spotřebičů, přístup k internetu, mobilní telefony, chození do pizzerie, aquaparků apod. je konzumem, pak nemá význam, aby četl tento článek dále. Neuvědomuje si totiž asi, že v tomto pojetí existoval konzum v každé společnosti, jen byl objektivně limitován místem a časem; a byl výsadou nemnohých. Právě to se za poslední desetiletí začíná měnit, což ovšem nemůže posloužit jako argument k odsuzování kapitalismu jakožto systému, který ničí duchovní hodnoty. Právě naopak umožnil rozšíření „konzumu“ – tedy určitého materiálního zabezpečení – na velkou část společnosti. Přes nesporné výhody tento proces s sebou přináší i negativa (jako ostatně vše): za všechna jmenujme všem známé „neracionální“ hospodaření s jídlem (jinak řečeno plýtvání, zatímco v jiných částech světa miliony lidí hladovějí), zvětšující se závislost na moderních vymoženostech a v neposlední řadě odklon od duchovna. Lze tomu zabránit? Zdá se totiž, že „zdravý rozum“ k boji s výše zmíněnými negativy nestačí, jak lze snadno dokázat na základě empirických dat. Právě zde přicházejí na řadu duchovní hodnoty, skrze něž se člověk nejen dokáže s negativními projevy „konzumu“ vyrovnat, ale umožní mu navíc co nejefektivnější využití jeho pozitiv, jinými slovy duchovní hodnoty svou silou usměrní ty materiální, jež následně dialekticky působí příznivě zpět na duchovní sféru. Materiální hodnoty samy o sobě se snadno zvrhnou ve fetišismus a hrubý materialismus, zatímco samotné duchovní hodnoty (zde spíše umění či vzdělání; viz dále) se bez materiálního zajištění často neobejdou.

Pozastavme se nyní na okamžik u oněch duchovních hodnot. Co se za nimi vlastně skrývá? Odpověď nemusí být tak jednoduchá, jak se může na první pohled zdát. Hovoří-li se o duchovních hodnotách, většinou chybí bližší specifikace tohoto pojmu; díky tomu se z něho pomalu stává klišé bez většího obsahu. Proto považuji za nezbytné alespoň nastínit, co za ně považuji já.

V prvé řadě jsou to hodnoty náboženské, vlastně náboženství samo (dále např. umění, vzdělání, vlastenectví apod.). Evropa je z historického hlediska křesťanskou; právě křesťanství tvořilo hodnoty, na nichž naše civilizace (kultura) stojí. Počínaje osvícenstvím začaly být ovšem čím dál více napadány, zatlačovány a potlačovány. Místo náboženství měla zaujmout věda a rozum. Dobře víme, kam pokusy o prosazení nového „náboženství“ (tj. nadvlády vědy a rozumu) vedly: boj širokých vrstev za občanská práva ve Francii na konci 18. století se zvrhl v krutou diktaturu jakobínů; vznik „vědeckého“ socialismu, který hlásal osvobození člověka a konec bídy, a jeho prosazování do praxe za sebou zanechalo desítky milionů mrtvých, více než jakákoli jiná ideologie. Ačkoli oba zmíněné experimenty byly poraženy, vítězný liberalismus neušel četným negativním jevům, z nichž nejvýznamnějším je – dle mého názoru – právě zatlačování duchovních hodnot materiálními, více či méně dominantní nadvláda světského. Prvotní význam sekularizace jakožto oddělení státu od církve již dnes není v Evropě aktuální; církev by jistě neměla držet světskou moc, avšak dnes západní liberální společnost stojí v jiné pozici – jde o přežití křesťanství jako takového. Liberální proklamace svobody každého jednotlivce a tolerance totiž přispívají k oslabování západní křesťanské civilizace, našich tradic a hodnot (viz masová imigrace, nepříznivý demografický vývoj, ateismus, rozpad tradiční rodiny a jejích funkcí, multikulturalismus, kosmopolitismus atd.). V konečném důsledku se dobře míněné zásady liberalismu jakožto protikladu k praxi tehdejších absolutistických režimů mohou stát fatálními pro náš vlastní osud.

Myslím, že duchovní hodnoty křesťanství dobře vystihuje sedm ctností, které formuloval již svatý Tomáš Akvinský a jež uvádí oficiální katechismus katolické církve: víra, naděje, láska, moudrost, spravedlnost, statečnost a umírněnost. Právě tyto hodnoty a jejich široké prosazování ve společnosti vidím jako klíčové, k čemuž je ovšem zapotřebí určitého institucionálního rámce, například školské soustavy a církve samotné. Takový proces by sice mohli někteří označovat za neliberální, či dokonce antiliberální, ovšem ať už je tomu jakkoli, zdá se, že jde o nezbytnost.

Shrnutí na závěr: materiální hodnoty nejsou s duchovními v rozporu, pokud člověk vnitřně „konzumu“ nepodlehne a uznává legitimitu a nutnost obou dvou sfér. Pojem „konzumní“ společnost nelze automaticky přisuzovat kapitalismu, a to ani v jeho současném liberálním modelu, neboť je jím možné označit až takový stav, kdy velká většina společnosti neuznává duchovní hodnoty a touží toliko po materiálnu. Nelze vyloučit, že k němu nynější západní společnost směřuje, o to větší varování by to však nejen pro konzervativce mělo představovat.

Nechť se ve společnosti opět prosazují duchovní hodnoty, reprezentované sedmerem křesťanských ctností, jelikož „ctnost je trvalá a pevná dispozice konat dobro. Dovoluje člověku nejen konat dobré skutky, nýbrž i vydávat ze sebe to nejlepší.“ (KKC 1803) Pak bychom se o osud naší civilizace vskutku nemuseli obávat.