Je to smutné, taky zahanbující a současně asi přirozené, že se člověk začne intenzivněji zajímat o tu či onu špatnost, až když ho postihne. Muž bije ženu. Anebo: žena týrá muže. Jak z toho ven?

Z určitého hlediska je manželství past, která sklapla – pokud je to manželství nepovedené, manželství na levačku. Problém domácího násilí v téhle pasti má určitě mnoho rovin. Vidím dvě hlavní.

Především je někdy těžké rozeznat hranici mezi pouhou rozepří a násilím. Staré české přísloví praví, že není kostelíčka, aby v něm občas nebylo kázáníčka. Jaká frekvence „kázáníček“ je ještě normální? V lidové mluvě existuje termín „italská domácnost“. Copak je možné mít v kuchyni měřič decibelů, aby stanovil, od jaké úrovně přestává být komunikace „normální“? Samozřejmě, že zásadním dělítkem je bití, tedy údery, fyzická bolest. Ale ani na to nemůžeme věc redukovat. Bití, to je určitý stupeň násilí, viditelný a definovatelný, ale jistě mu předcházely stupně méně zřetelné a postižitelné.

Druhá rovina souvisí s tou pastí. Samozřejmě, že lze násilí čelit, jenže pak je ohroženo samo manželství. Týraný partner zvažuje: stojí mi obrana za to? Násilí není pořád. Třeba to poslední už bylo naposled. Co se stane, když se manželství rozpadne? Odejde agresor z bytu? Mám já kam jít? Jak to bude s dětmi? Snadno se řekne, nenech si to líbit, jenže to „nenechání si líbit“ může mít dalekosáhlé důsledky. Je důležité, abychom si uvědomili, že tento problém existuje. Co s tím? Uvedu příklad. Je dobře, že ve společnosti vzniká vůle k odporu proti agresi tabakistů, kteří nás doslova otravují tabákovým dýmem. Zaprodaní poslanci možná ještě teď sestřelí zákon omezující kouření na veřejných místech, ale ten tlak roste, je dlouhodobý a nese pozitivní výsledky. Obdobný tlak musí vzniknout i v kauze domácího násilí.

Zpovzdálí sleduji případ jedné týrané ženy, už jsem se o ní zmiňoval. Lhostejnost policie a orgánů samosprávy je šokující. Zákonů máme plné tlustospisy a továrna na zákony chrlí nové a nové zmetky. Nepotřebujeme ani tak moc nové zákony, jako potřebujeme policisty, kteří půjdou a popadnou pana Dotyčného za prdítko a vynesou ho ven se slovy, pane Dotyčný, už to bylo po páté, tak to bylo naposled.

Když se toto začne dít a bude se vědět, že se toto děje, zmlácená žena půjde s jiným pocitem k lékaři a nechá si napsat protokol. Ten může na agresora zapůsobit jako páka. Tady to máš černé na bílém, takže to bylo skutečně naposled. Bohužel, skutečnost je jiná. Oběti se bojí o agresi mluvit, protože jim z pasti nikdo nepomůže. Často to ani nejde, nebo jen těžko? Píše mi jedna v minulosti týraná žena, jak nakonec musela odejít s dítětem do bytu se smluvním nájmem se základním platem. Jak to, že neodešel s kufrem agresor? A obětí může být kdokoli. Závěrem dovolte citaci z jedné studie tohoto tématu:

Není pravda, že obětí jsou jen osoby submisivní. Rekrutují se čím dál častěji i z prostředí harmonické rodiny. Jsou důvěřivé právě proto, že pozitivně myslí a mají pochopení pro nějaké úchylky ve smyslu: „Nikdo nežije špatně schválně.“ V mediích se vytváří obraz ženy, která si za svou smrt může sama, protože byla taková a maková. Zatím se nikde nepíše o tom, jaký byl agresor.

Kdy nastane období, že si společnost začne uvědomovat, že všichni jsme potenciální cíl agresora a že by se postoje a zbraně proti němu měly probírat jako hlavní předmět na základních školách?

LN. 17.3.2008