SPOLEČNOST: Dlouhá, přímá cesta...
Motto: „Dítě vychované a vyrostlé ve vlčí smečce se stane vlčetem. Člověk bez pozitivních podnětů a příkladů upadá a chátrá. Společnost, po několik generací vedená jako dobytek, se tak začne i chovat“.
Život mi poskytl příležitost od dětství do zralého věku pozorovat a sledovat, jak komunisty zpozdile a hloupě vedený stát tvaroval a měnil lidi ke svému obrazu. Rodiče mi svým příkladem a jednáním vtiskli do paměti vzorec postojů, jednání a chování, co je správné a co je špatné, co člověk má a co nikdy nesmí dělat. V dětské duši zůstala zapsaná nespravedlnost, nesmyslné týrání, kterému byli táta s mámou vystaveni, když z nich udělali vesnické boháče a za jejich domnělé bohatství je „po zásluze“ trestali. Když tátu zavřeli a máma zůstala se čtyřmi dětmi sama na všechno, stále nám opakovala: „Takové věci se nedělají.“ Viděl jsem, že vždycky žili poctivě, přijal jsem jejich smysl pro férové jednání a jejich neústupnost. To, co se odehrávalo po celá desetiletí v mojí zemi, jsem nikdy nepovažoval za normální.
Po vítězství dělnické třídy se elitou v našem městečku stali obecní blbí a místní lenoši, předsedou národního výboru pologramotný nádeník, tajemníkem bývalé zločinecké kápo v koncentračním táboře, ředitelkou obecné školy žena – zlá a bezohledná bestie. Světlou výjimkou byl ředitel měšťanské školy, pan řídící Kluzák, na kterého si asi netroufli. Díky panu řídícímu Kluzákovi nebyla naše rodina vystěhována. Když tátu, pro výstrahu ostatním, poslali do pracovního tábora, na národním výboře se Kluzák postavil proti našemu vystěhování a několik dalších se též vzmužilo. Ve svém dětství jsem však viděl, jak několik budižkničemů a hlupáků rozložilo a rozeštvalo celé vesnické společenství. Z nejlepších hospodářů udělali bezprávné nádeníky. Nesplnitelnými dodávkami či přidělováním polí na opačné straně katastru je utýrali, až nakonec šli do družstva.
Moji nejstarší sestru vyhodili ze školy před maturitou. Když jsem dělal závěrečné zkoušky na základní škole, krajský inspektor dohlížel na to, abych nedostal vyznamenání. Posudek na střední školu jsem nedostal, jediná možnost byla učňovská zemědělská škola. Když končila mladší sestra, nesměla na střední školu ani ona. Ředitelka školy, učitelka ruštiny, naší mámě na prosbu „Je to nadané děvče, je škoda, aby se flákala“ odpověděla: „Ať se radši fláká.“ Ty osobní věci píši proto, že to, co se stalo nám a přímo jsem zažil, se stalo v tisících dalších rodin. Každému, kdo v počátcích „nejhumánnějšího“ společenského řádu v místním společenství nějak vynikal. Budovatelé zářných zítřků museli všechny srazit na svou úroveň, zastrašit, udělat poddajnými a použitelnými. V patnácti letech jsem musel odejít z domova, aby o mně nevěděli. Na střední školu jsem se dostal díky známosti tátova spoluvězně s krajským inspektorem. Když domácí „budovatelé“ zjistili, že studuji, žádali mé vyloučení. Učitelé se mě zastali, třídní učitel mi dokonce vymohl stipendium. To byla druhá polovice padesátých let, někteří učitelé dokázali, že nejsou ještě tak zkažení. Při maturitě se opakovalo podobné, co na základní škole. Zástupce ředitele, předseda stranické organizace, při maturitních zkouškách nutil zkoušející, že nesmím dostat vyznamenání.
Posudek na vysokou školu jsem nedostal. Nedostal jsem ho ani z vojny. Čtyřikrát jsem žádal na vysokou školu, nikdy mi posudek nedali. To už byla šedesátá léta. V roce 1965 mne přijali bez posudku na dálkové studium Vysoké školy zemědělské v Českých Budějovicích – neměli dost uchazečů, tak přimhouřili oko. Po prvním roce studia jsem žádal o přestup na Přírodovědnou fakultu Karlovy univerzity. Začal jsem znovu od prvního ročníku dálkové studium biologie. V zimě 1967 – 68 jsem přestoupil na denní studium, v tom svobodnějším roce jsem složil zkoušky za dva roky studia. Realita vnitřních poměrů a vztahů na fakultě mne brzy vyvedla z iluzí. Měl jsem možnost pozorovat své vzdělanecké idoly zblízka. Realita se především ukázala při práci na diplomové práci. Vedoucím mé práce i prací tří kolegyň z ročníku byl šéf katedry. Když jsme na semináři katedry měli první referát o výsledcích svých prací, vedoucí katedry sepsul vše, co přednesly mé kolegyně, a ještě řekl, proč takové hovadiny dělají. Ty chuděrky dělaly jen to, co jim nakázal. Přednesl jsem své výsledky a pak jsem řekl, co mám dělat dále, dělat nebudu, to bych si musel vymýšlet. Celý pokusný systém nelze exaktně definovat, přístroje, na kterých to mám měřit, reagují na něco zcela jiného, než by měly registrovat. Co jsem řekl, byla herese, vědecké hodnosti šéfa katedry i asistentů byly získány na takových pracích. Stal jsem se padouchem. Když jsem žádal na fyziologickém ústavu akademie známé pracovníky, aby mě podpořili, že to sami vědí, smáli se. Nikdo však nebyl ochoten: své práce obhajovali a habilitovali se na fakultě. Zbylý rok a půl studia jsem byl trpěn. Musel jsem si v odborné literatuře najít problém a zpracovat ho. V té době jsem se nejvíc naučil. Při obhajobě mne bývalý šéf mé práce s formální záminkou chtěl vyhodit. Když mi řekl, že mi to nemůže dát, odpověděl jsem: „Dodělám si přes prázdniny nějaké věci a podám si práci na doktorát.“ Dostal jsem bez zaváhání odpověď: „Stačí vám to za tři?“ Kývnul jsem, měl jsem toho již plné zuby. Ze své zkušenosti mohu říct, v konci šedesátých let fungovaly vysoké školy již standardně v komunistickém stylu. Většina šéfů dbala na to, aby je nikdo nepřerostl. Na fakultě zůstávali absolventi, kteří nemohli své učitele přerůst a ohrozit.
Zkušenost celého profesního života je stejná: ač jsem nikdy netoužil „dělat kariéru“, vždy jsem po určité době narazil na nepřekročitelný strop. Příčinou vždy bylo, že jsem odmítl dělat tak, jak si šéfové přáli – dávat výsledky, které nebyly pravda. A to jsem dvacet let pracoval ve zdravotnictví. Výsledky mých nálezů a vyšetření se nijak nestýkaly s politikou: rozhodovaly „jen“ o diagnóze pacienta, kterého jsem vyšetřil (dělal jsem vyšetřování funkce plic a srdce). Nikdy jsem se nenechal přinutit, abych udělal výsledek, který by neodpovídal pravdě, podle účelové potřeby. Měl jsem příležitost vidět a pochopit, kam až dokáže dojít komunistická praxe ve zdravotnictví a „péči“ o pacienta.
Více než deset let před „sametem“ jsem přičichnul k metodě diskreditace a vydírání via neexistující titul: metodě tak úspěšně používané v době „sametu“. Skončil jsem fakultu s titulem promovaný biolog. Můj šéf v Gottwaldově mi fakticky nařídil, abych popisy nálezů vyšetření podepisoval „dr.“. Já na to blbec přistoupil. Okamžitě jsem, protože jsem si byl zatraceně vědom, jak komunistický systém funguje na vydírání, napsal práci a podal ji k obhajobě. Výsledků jsem měl bohatě. Na cesty do školy jsem si bral dovolenou, aby to pán „velkomožný“ nevěděl. Samozřejmě, za jeden nebo dva roky, když jsem odmítl dávat podvodné výsledky, pán „velkomožný“ na mě vyrukoval, že jsem podvodník – používám titul, který nemám. Vysmál jsem se mu a přinesl diplom. Nakonec jsem stejně skončil jako nádeník. Věděl jsem všechno, co se na oddělení děje a k čemu se moji kolegové nechali přinutit a čím pak byli vydíráni. Na mne nebylo možno vytáhnout žádný hřích, ve svém oboru jsem byl jedním nejlepších odborníků v zemi a nebál jsem se. Přesto jsem věděl, že nemám šanci. Můj šéf byl v té době státním internistou a státním diabetologem a mířil výš. Chodil na mne vyřvávat do laboratoře: „Jak to, že studuješ a nepracuješ?“ Měl jsem zakázáno jezdit na odborné semináře, navštěvovat ústavní knihovnu. Práce, které jsem udělal, publikoval pod svým jménem, ač o oboru neměl ponětí. Nakonec jsem na něj vzal židli. Běhal za stolem, kterým se kryl a křičel: „Já jsem vedoucí.“ Odpověděl jsem: „Chováte se jako dobytek.“ Dal jsem výpověď sám, už mě nebavilo ani chodit na hory a přestal jsem vidět krásu kolem sebe. „Sluníčko zlaté“ mě ujistilo, že mi zajistí, aby mne nikdo v Československu nezaměstnal.
Můj vstup do politiky na konci osmdesátých let byl zcela logický: celý život jsem s tím „lidumilým“ nablblým systémem měl nevyřízené účty. Nikomu jsem se nechtěl mstít, vždy jsem žádal jen spravedlnost a obnovu civilizovaných poměrů. Dnes jsem rád, že jsem měl příležitost, zevnitř, jako poslanec Parlamentu, pozorovat a sledovat „revolučně sametovou“ stabilizaci: ukotvení způsobů a principů komunismu ve formálně demokratických poměrech. „Právní kontinuita“ znamenala a zajišťovala nepřerušené pokračování zločinného zneužívání práva – dialektickou interpretaci právních pravidel, jejich zneužívání podle potřeby. Byl to i základní signál pro vykladače práva, že se pokračuje. I proto jsou dnes nejznámějšími a nejúspěšnějšími advokáty bývalí agenti státní bezpečnosti. „Listina práv“ byla především formálním nástrojem k zajištění bezpečnosti zločinů komunismu i zločinného jednání jako takového. Nezapomenu na debilní debaty o konkrétních formulacích této listiny, které se odehrávaly asi dva měsíce na konci roku 1990 ve výborech a pak i v plénu České národní rady. Ani slova o morálních základech lidského chování, o „zajištění“ civilizovaného morálního jednání nepsanými zvykovými zákony a tradicemi. Téměř nikomu nevadilo, že hlavními obhájci a bojovníky za „Listinu“ byli komunisti. Za celé ty roky, dodnes, ani náznak toho, že by „demokratický“ stát, soudy, „svobodný“ tisk veřejně a poctivě prokázaly, jak neochvějně právo a spravedlnost hledají. Privatizace, svou nejvnitřnější podstatou nebyla hledáním nejlepšího, odpovědného vlastníka. Její způsob, ve své většině neprůhledný, manipulovaný, bez důsledně vymahatelného právního rámce, byl ve své většině tak nastaven úmyslně. Spoluúčast na krádeži, tedy zneužití procesu privatizace k vlastnímu obohacení, dělala takové lidi spoluvinnými. Pro budoucnost se stávali pilíři a obhájci postkomunistického systému.
Nový, sametově reformovaný podnikatelsko-pluralitní „komunistický“ společenský systém vše založil a postavil na pojmové, názvoslovné terminologii. Kormidelníci a režiséři té „epochálně revoluční“ konzervace moci a vlády společenské spodiny přijali geniálně padoušsky za své formální politické i společenské názvosloví demokraticky spravované a i vnitřně tak žijící a fungující společnosti a státu. Obsah a vnitřní náplň těch pojmů od jejich formy oddělili, zamkli na petlici a do své říše a hájemství za žádnou cenu nevpustili. Netřeba pochybovat o tom, kde se vyučili. Ruští vládci po staletí od Evropy přejímali vymoženosti evropských technologií, ale nikdy nedovolili, aby do jejich říše vstoupil evropský duch, ze kterého ty technologie rostly. Petr Veliký dovezl do Ruska holandské stavitele lodí a skotské plukovníky a zároveň zakázal vlastnit a vydávat v Rusku spisy evropských kazatelů a filosofů. Kateřina Veliká si dopisovala s encyklopedisty. Jako první na světě zakázala v Rusku trest smrti a nahradila jej čtyřiceti ranami železnou tyčí. Němci poslali do Ruska v zavřeném vagonu Lenina s komunistickou technologií moci.
Kágébáčtí a sametoví revolucionáři přenesli na rodnou Rus a do postsovětského prostoru formální pojmosloví lidských práv, politické plurality a svobodné konkurence. Podrželi si monopol řízení politiky, výroby veřejného mínění, strategický majetek i jeho objem. Celý ten komunisticko – demokraticko – tržní systém funguje více méně podle klasických principů „double thinku“, jak je již více než před šedesáti roky popsal George Orwell. Na počátku svého způsobu budování „dokonalé společnosti“ se pokusili zbořit a zničit přirozeně vzniklou společenskou i vzdělaneckou hierarchii, která se utvářela staletí. Proto zrušili a zakázali společenské i akademické tituly. Ze společnosti se pokusili vyrobit jednobarevné, šedivé stádo dobytka – to byl celý smysl jejich tehdejší „reformy“. „Vytvořili“ svoji hierarchii tajemníků zastřešenou tajemníkem generálním. Principem a „schopností“, podle které se stoupalo v hierarchii tajemníků, byl talent a umění být stále větší svině. Čas nemilosrdně prokázal, že na principech a talentech komunistické věrouky a praxe nemůže společenství lidí dlouhodobě žít, natož prosperovat. Proto součástí sametové „reformy“ komunismu byla i formální obnova hierarchie titulů. O tom, že „sametově revoluční“ vzdělaneckou reformou od počátku byl jen „double think“ režisérů „reformy“, svědčí vše, co se na tomto úseku společenské scény od počátku „revoluce“ událo.
Nikoho z revolucionářů ani nenapadlo, aby hned na počátku poslali na studia na renomované univerzity a učiliště v demokratickém světě stovky mladých lidí. Až když již začínali mít věci v pazourech „kormidelníci“, začali tam posílat své pečlivě prověřené, po kariéře toužící mladíky. Stejně to dělala nejméně již v sedmdesátých letech Státní bezpečnost. Zákonem byly založeny nové vysoké školy pomalu v každé větší vsi – často v místech bez intelektuální tradice. Do těchto škol se většinou uchýlili nejvíce profláknutí komunističtí učitelé a profesoři. Aféry s neoprávněně používanými tituly některých poslanců v devadesátých letech byly jen způsobem diskreditace veřejné politiky. Hlavní důvod byl, citlivky mi prominou, aby to hovno jménem „pluralitní politika“ hodně smrdělo. V žádném případě nešlo o ukázání na zneužití a vyřazení podvodníků. Ve většině případů to bylo připravené a sehrané divadlo.
Obnovení formální hierarchie vzdělání, podložené titulem, současně se zákonem vyžadovanou kvalifikací na určitý úřad nebo funkci nebylo vedeno snahou o zvýšení kvalifikace a úrovně práce institucí a úřadů – stejně, jako byl systém od počátku dialekticky formálně nastaven s tím, že nejde o obsah, ale jen o vnější dojem. Nezáleží na tom, co bude za titulem, jaký obsah, jaký člověk. To bylo „zakládací listinou“ a principem pro všechny „porodnice“ magistrů a doktorů – nejen plzeňské. Tvrdím, že současná, na veřejnost se provalivší aféra „plzeňských práv“ není vedlejší produkt „revolučního procesu“. Je to jeho integrální součást a součást vypočítaná. Téměř všichni, kdo tak postupovali a příležitost využili a zneužili, učitelé i „doktoři“, jsou dnes spoluvinní. Budou tak jednou z opor postkomunistického systému. Tak, jako zloději z privatizace.