Ovládat lidi skrze klasický diktát je pro ty nahoře v současné době nebezpečné. Lidé otevřený diktát nemají moc rádi a mají přirozenou tendenci se z něj i silou vymanit. Když jim ale dáte naději, že mohou něco společně řídit, svobodně volit a mít dojem, že mohou společně něco z veřejných věcí ovládat, máte je na lopatě. Drtivá většina na to skočí. Pak už stačí nazvat novodobou diktaturu „demokracií“, ačkoli její pravý význam je zcela jinde, a máte klid pro ovládání mas.

Zastupitelskou demokracii považuji od určité úrovně správy věcí za nutnou. Jde o to, že rozumný člověk si chce o drtivém maximu dějů a věcí rozhodovat sám. Pak jsou ovšem takové, u kterých se nám zkrátka vyplatí táhnout za jeden provaz a složit se na to. Příkladem může být armáda (kterou však už dávno ve stavu, kdy by byla schopna ubránit náš stát, nemáme) pro obranu naší vlasti, nezkorumpovaná policie, bránící nás uvnitř státu, nebo nezkorumpované soudnictví, soudící rychle a nestranně. Když ale zastupitelskou demokracii zkombinujete dohromady s příliš velkou státní mocí nad občany, když mají politici před zákonem jiné postavení, než běžní lidé, a když navíc mohou přenášet svou odpovědnost dokonce na úroveň nadstátní a vymlouvat se na to, že takto to chtějí jinde a my se musíme podřídit, je ze zastupitelské demokracie ve skutečnosti diktatura jak vyšitá. Diktatura je autoritativní (prý nedemokratická) forma vlády. Politická moc je neomezeně držena diktátorem nebo politickou skupinou. Jednou z forem diktatury je totalita, ve které se stát snaží ovládat jedince nejen politicky, ale ovlivňovat i další sféry jeho života, především soukromou. Jedinec je podřízen společnosti (státu) a ztrácí svou svobodu činnosti. Takový je základní výklad obou pojmů. A teď se podívejte na těch dvaadvacet let zpět na vývoj demokracie u nás a v Evropě. Politická moc je držena politickou skupinou, složenou ze zdánlivě sobě v opozici stojících politických stran a jejích členů. Bez rozdílu barvy či loga dělají dvaadvacet let to samé. Stále více ovlivňují všechny sféry našich soukromých životů. V zájmu tzv. „obecného blaha“ nás bez rozdílu zadlužují, zákony pod sankcemi diktují, jak se máme chovat, co si smíme myslet a říkat, aby to nebylo trestné, jak mají vypadat výrobky, abychom je mohli koupit, ale zejména kolik musíme politikům skrze stát přispívat z našich daní, aby tento skrytý diktát mohli uplatňovat dál a hlouběji.

Určitou výhodou klasického otevřeného diktátu je fakt, že diktátor je odpovědný za vše, co udělá. A třeba díky tomu přijde den zúčtování. Problémem současné formy zastupitelské demokracie, která se od otevřeného diktátu liší jen tím, že je diktátem skrytým, je naprostá ztráta odpovědnosti těch, co diktují ostatním. V kombinaci se současnými formami „svobodných voleb“, na jejichž principu ve skutečnosti ti nahoře nechtějí nic měnit, neboť jim zajišťují kontinuitu vládnutí a udržení moci, kdy volit mohou všichni a tím ovlivňovat společnost a stát jako celek, aniž by se jakkoli zohlednil jejich přínos společnosti, je to forma diktátu pro ty nahoře naprosto ideální. To, v čem žijeme, není demokracie. Je to hra na demokracii pod starým dobrým heslem „chléb a hry“.

Ralph Waldo Emerson svého času řekl, že „demokracie je vláda tyranů korigovaná novináři.“ My jsme to dotáhli do stavu, kdy se řada novinářů na vládě tyranů už i podílí. Obávám se, že toto spojení je proti občanům už příliš silné, a že platí výrok Gorge Bernarda Shawa, že „demokracie je posledním trikem tyranie“. Až si tímto obdobím lidé projdou, pochopí, že nad skutečnou svobodu jedince, v kombinaci s vlastní a nesdílenou odpovědností, prostě není. A vážení, to není synonymum pro anarchii, ale pro užití zdravého rozumu, víru ve vlastní schopnosti a nalezení smyslu přísloví, že pomocnou ruku najdete vždy nejlépe na konci nikoli cizí, ale vlastní paže...

Autor je zakládající člen Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora