„Dámy a pánové, každý z nás aspoň jednou v životě onanoval. Kdo tvrdí, že ne, onanuje dosud!“

Těmito větami zahájil kdysi slavný Sigmund Freud jednu ze svých přednášek pro vídeňskou veřejnost. Staly se symbolem toho, jak lze popíchnout šosáckou společnost k přemýšlení o tabuizovaných tématech.

Na Freudův výrok jsem si vzpomněl poté, co jsem narazil na zprávu o tom, že mluvčí Nejvyššího soudu Petr Knötig byl odvolán ze své funkce poté, co na Facebooku okomentoval snímek dětí koupajících se v kašně slovy „Cikorky, samý cikorky“. Poučení: konkrétní tabu se od doby Sigmunda Freuda posunulo, ale princip zůstává tentýž. Přiznat se veřejně k onanii bylo v roce 1920 zničující, dnes je to mainstreamová kultura. Zato výše zmíněný výrok, který by v roce 1920 nezpůsobil žádné velké pohoršení, je dnes pro změnu zničující. Přitom v budově brněnského Nejvyššího soudu nejspíše nenajdete člověka, který by v posledních pěti letech neřekl u piva něco podobného nebo se něčemu podobnému aspoň nezasmál. Rozdíl je jen v tom, že na Petra Knötiga to takzvaně „prasklo“.

Bývalý mluvčí Nejvyššího soudu se stal obětí jevu, který se na internetu rozvinul zejména v posledních letech: masivní a naprosto nepřiměřená skandalizace člověka na základě izolovaného prohřešku proti bontónu. Jako obvykle, anglosaské země mají v tomto směru náskok. Než se podíváme na principy celé věci, pojďme si ukázat další dva příklady ze zámoří.

Britský nositel Nobelovy ceny Tim Hunt byl před pár dny donucen rezignovat na svoji univerzitní pozici poté, co na konferenci v jihokorejském Soulu pronesl nešťastnou poznámku, kterou si feministické aktivistky vyložily jako urážku žen. Uražené aktivistky ihned rozpoutaly twitterovou a tumblerovou bouři, která stála Hunta místo. Celý proces byl neuvěřitelně rychlý: v pondělí věta padla a ve čtvrtek už nebyl profesorem. Přitom když si ta slova přečtete, zas taková tragédie to nebyla.

Tento případ vzbudil určitý odpor i ve Velké Británii, kde si jinak řada lidí namlouvá, že politická korektnost je vlastně jen obyčejná slušnost. Blesková společenská likvidace laskavého starého pána, jehož vědecká činnost v oblasti fyziologie zachránila nepřímo spoustě lidí život a který za 50 let svého pedagogického působení vyškolil řadu kvalitních mladších vědců, nemá nic společného s obyčejnou slušností; je to v podstatě davový lynč, nad kterým se běžnému člověku zvedne žaludek. Celkový obraz aktivistického feminismu v očích veřejnosti tím byl spíše poškozen než vylepšen - tím více, že obviněný profesor ani nedostal možnost „vyžehlit“ celou záležitost omluvou nebo vysvětlením. Byla požadována hlava a hlava taky padla. U nás na Západě naštěstí jen obrazně. Podobnou taktiku veřejného štvaní po internetu totiž používají i muslimští aktivisté proti bloggerům, kteří se dotkli jejich náboženství; tam pak jde o hlavu doslova a do písmene.

Prohřešek, který člověku zlomí vaz, nemusí být čerstvého data. Programátor Brendan Eich, jeden ze zakladatelů Mozilly, daroval v roce 2008 tisíc dolarů na kalifornskou kampaň proti sňatkům stejného pohlaví. Dar byl tajný a vyšel najevo po úniku dat z finančního úřadu v roce 2012. V roce 2014 jmenovala Mozilla svého zakladatele na ředitelské místo. Aktivisté okamžitě spustili internetovou kampaň, hrozili bojkotem firmy. Petici za sesazení Eicha podepsalo online 70 tisíc lidí. Brendan Eich byl donucen rezignovat, na svém místě vydržel celých devět dní. Pikantní je, že v dávném roce 2008 se k homosexuálnímu manželství vyjadřoval skepticky i budoucí prezident Barack Obama (od té doby změnil názor). Jak je vidno, když dva dělají totéž, není to nutně totéž, a co je dovoleno prezidentovi, není dovoleno běžným občanům, protože proti tehdejším Obamovým výrokům nikdo z pokrokové levice masivní kampaň nespustil.

Takových případů najdete s trochou snahy stovky. Tento článek nemá být jejich encyklopedickým výčtem, ale spíš charakteristikou. Pojďme je tedy charakterizovat.

1. Vlastní jádro nátlakové skupiny tvoří většinou překvapivě malé množství jedinců. Dokonce i v obrovské internetové anglosféře jde třeba „jen“ o tisíc lidí (vypadá to jako velké číslo, ale uvažte, že anglicky mluví na adekvátní úrovni minimálně miliarda obyvatel planety Země). V českém prostoru jich může být i jen pět či deset. Dokážou však v médiích nadělat kravál, který naprosto neodpovídá jejich počtům.

2. Aktivisté obvykle svoji příští oběť osobně neznají. Mnohdy ještě den před vypuknutím akce neznají ani její jméno. Když se nicméně akce rozjede, sesypou se na oběť během pár hodin jako roj sršňů.

3. Ke vzniku skandálu stačí, aby oběť udělala jediný „kiks“. Paradoxně jsou na tom lépe lidé, kteří mají historii plnou různých kontroverzí (v Čechách kupř. Daniel Landa), protože jejich okolí (zaměstnavatel, klienti) je dávno dobře zná a nevadí mu to. Naopak ti, kdo se celý život snažili úzkostlivě zachovávat dekórum a jednou jedinkrát jim něco „ujelo“, ti mají nejvíc co ztratit.

4. Ze strany aktivistů bývá tvrdě požadován maximální možný trest. Umírněné hlasy jsou překřičeny radikály. Běžná omluva, napomenutí nebo snížení prémií nestačí, dotyčný musí být s ostudou propuštěn z práce, vyloučen ze školy atd. Dost často se jim to i podaří, což je pro aktivisty silně uspokojující a motivuje je to k další činnosti, případně k tomu, aby si troufli na nějaký větší cíl.

Aniž bychom to plánovali, vznikla nad námi beztvará, ale agresivní kolektivní bytost, které bychom mohli říkat třeba „Digitální Moloch“. Nemá žádné konkrétní centrum a jednotlivci z ní postupně driftují dovnitř a ven, což jí dodává praktickou nezničitelnost. Ve vztahu k obětem se chová jako klasický psychopat: má povrchní šarm („bojujeme za práva žen!“, „chráníme čest svého proroka!“ atd.), který ale provází naprostá absence lidské empatie k šikanovanému člověku a používání nevybíravých prostředků k prosazení svých cílů. Tato bytost si osobuje právo veta nad personálním složením institucí, jejichž interní mechanismy vznikaly pozvolným vývojem po celá staletí. Sama přitom nenese za své činy vůbec žádnou zodpovědnost. Nejhorší je, že jednotliví aktivisté, kteří Molocha tvoří, bývají opravdu hluboce přesvědčeni, že bojují proti Zlu a konají Dobrou Věc. To je totiž přesně to mentální rozpoložení, které duševně normálnímu jedinci dovolí páchat kdejaká zvěrstva, aniž by jej tížilo svědomí.

V malém českém jazykovém rybníčku nebývá průběh takového mobbingu příliš dramatický (i když majitelé Řízkárny by mohli vyprávět svoje). Anglosasové jsou na tom hůře. Nemají naši švejkovskou národní povahu, snáze sahají k přímé akci a celková atmosféra politického aktivismu je u nich vyhrocenější a vypjatější než u nás. Rovněž je jich více, takže číselný poměr mezi útočníky a obětí snadno přesáhne 1000:1. V anglosféře se skutečně stává, že člověk pronese nějaký nejapný výrok, jde spát jako normální jedinec, ráno se vzbudí a zjistí, že:

- mailbox přetéká nenávistnými zprávami od stovek neznámých lidí,

- na Twitteru a Facebooku se jeho jméno stalo dočasným ekvivalentem Hitlera,

- prohřešek je rozmazáván na redakčním blogu New York Times,

- nějaký dobrák zveřejnil jeho adresu bydliště, SPZ vozidla a soukromé telefonní číslo (tomu se říká doxing),

- jiní dobráci toho využili ještě před kuropěním a posprejovali mu fasádu domku sprosťárnami, případně slibem, že se další noc vrátí s kanystrem benzínu a sirkami,

- v mobilu se vrší SMS zprávy z cizích čísel, od běžných urážek až po erotické nabídky z různých specifických sexuálních seznamek, kam jej další dobráci zaregistrovali,

- volá sekretářka z personálního oddělení, že pan ředitel jej zve na neodkladnou schůzku v naléhavé záležitosti.

Pokud byste potřebovali další příklady, doporučuji knihu So You Have Been Publicly Shamed, která se tímto tématem zabývá. Je až neuvěřitelné, jaký katalog sviňáren si na sebe lidé dokážou vymyslet, domnívají-li se, že tím bojují za lepší budoucnost lidstva. Nejhorší taktikou je americký swatting, při kterém se k domu oběti pod falešnou záminkou (údajná vražda, držení rukojmích, skrývající se hledaná osoba) naláká policejní zásahová jednotka (SWAT). Jednotky SWAT bývají v USA těžce ozbrojené a občas někoho zastřelí omylem; není tedy divu, že většina amerických států přijala zákony, které prohlašují swatting za zločin (felony). To je také jeden z mála případů, kdy online aktivista musí nést reálnou zodpovědnost za to, že někoho terorizoval.

Tento stav je nestabilní a nemůže dlouhodobě vydržet. Proč?

Představte si instituci, která přistoupí na Molochova „pravidla hry“. Třeba tu londýnskou univerzitu, která vyhodila Tima Hunta. Co tím sděluje svým spolupracovníkům? Že v pracovním kontraktu stojí neviditelný odstavec: „Nikdy nikde nepište a radši ani neříkejte něco, co by teď nebo kdykoliv v budoucnu mohlo být nějakým aktivistou zpracováno do skandálu. A pokud na vás něco takového přeci jen praskne, plivneme na vás obřadně sami, předhodíme vás křičícímu davu a dáme od vás ruce pryč.“

Pro současné a zejména pro budoucí potenciální zaměstnance to není moc přitažlivá perspektiva. Naplnit takovou podmínku může jedině šedivá myš, která opravdu nikdy nic kontroverzního nepíše ani neříká. Buď proto, že nemá v hlavě žádnou originální myšlenku, nebo proto, že je tak opatrná, až zbabělá, že si sama dobrovolně zavedla tuhou autocenzuru. Hůře jsou na tom mladší ročníky, které žijí online už od útlého dětství. Ty na sebe už na Facebooku či Twitteru řekly tolik věcí, že Moloch si na ně vždycky munici najde.

Kromě toho, že je takový systém příšerný až orwellovský, má ještě jednu vlastnost: nesmírně plýtvá talentovanými lidmi. Vědci, umělci, ale i úspěšní manažeři mívají často excentrické sklony a v jejich osobní historii se dá najít materiál na sto skandálů. Zvláště u extrovertnější osobnosti s vůdčími schopnostmi je prakticky vyloučeno, aby dokázala po 100 % času hrát na veřejnosti hodného hošíka. Jelikož osobní historie se čím dál více stěhuje online, je takový člověk předem odsouzen k tomu, že na něj někdo něco vyhrabe (Student, který nedostal zápočet? Uražený kolega? Rozvádějící se manželka? Soused, kterému vadí váš kompost u plotu? Existuje spousta lidí, kteří můžou být motivováni k tomu, aby stiskli tlačítko Search). Tudíž kdykoliv, když takový člověk zvažuje zaměstnání v nějaké instituci podřízené Molochovi, nutně přemýšlí o tom, zda má cenu obětovat čas, energii a loajalitu pro zaměstnavatele, který je takto přecitlivělý. Pokud má na vybranou, nejspíš půjde jinam, kde se bude cítit více chráněn. Výjimku tvoří jen odborníci v naprosto obskurních oborech typu „luštění staré chetitštiny“, kteří si zaměstnavatele moc vybírat nemohou a pokud je jejich univerzita tvrdě politicky korektní, nezbývá jim než sehnout šíji a tiše se modlit, aby je Moloch přehlížel co nejdéle nebo aby se poměry mezitím změnily.

Kdyby byly na Digitálního Molocha citlivé všechny složky naší civilizace, skončili bychom špatně. Žádný systém nemůže být řízen tlupou samozvaných fanatických lidových prokurátorů v režimu „psovi psí smrt“, respektive může, ale vede to do rychlé záhuby. Naštěstí jsou některé instituce odolnější než jiné.

Nejnápadnější odolnou institucí jsou ti, které nemáme po většinu času moc rádi a tropíme si z nich žerty: totiž přímo volení politici. Kontroverzní výroky, které by státního úředníka stály okamžitě místo, přinášejí voleným politikům desetitisíce hlasů v urnách; tím víc, čím více se aktivisté na Facebooku a Twitteru rozhořčují. Snad je to tím, že běžný občan nemá moc úcty k aktivismu, neziskovkám, novinářům atd., a je-li mu z obrazovky kázáno A, natruc zvolí B, jen aby těm otravným brejlatým mudrlantům vytřel zrak.

Tím nechci říci, že se politik nemůže zničit nevhodným výrokem. Může, ale musel by to být výrok, který opravdu autenticky rozhněvá většinu veřejnosti nebo aspoň jeho voličů, např. veřejné přiznání se k pedofilii, korupci či trestné činnosti (vzpomínáte si na Martina Kocourka a jeho slova o odklánění peněz?). Toto je svým způsobem lakmusový papírek, který odlišuje skutečné skandály od virtuálních bouří ve sklenici vody.

Západní Evropa je poslední dobou takových kontroverzních politiků plná. Nizozemí: Geert Wilders. Francie: Marine Le Pen. Itálie: Matteo Salvini. Finsko: Timo Soini. Dánsko: Pia Kjaersgaard. Švýcarsko: Christoph Blocher. Velká Británie: Nigel Farage. Sklízejí stovky rozhořčených výkřiků od aktivistů na internetu a zároveň desítky procent hlasů ve volbách. Nezdá se, že by je Digitální Moloch nějak ohrožoval, spíše jim dodává na volitelnosti. V podstatě jsou jeho rubovou stranou.

Na naší politické scéně je zkušeným matadorem současný prezident Miloš Zeman, který dokáže úspěšně zmasírovat své protivníky (tzv. „pražskou kavárnu“) do hlasitého a bezmocného mediálního vzteku, aniž by přitom jakýmkoliv způsobem ohrožoval svoji skutečnou voličskou základnu. Je to zjevně jeho silná stránka. Jeho politickým oponentům bych doporučoval, aby přestali plýtvat silami na projekty typu „Řvoucí neandrtálci“ (myšlena facebooková skupina téhož jména) a začali vážně hledat použitelného protikandidáta, který bude moci nabídnout voličům něco více, než jen to, že není Milošem Zemanem. Pokud tak neučiní, může je u dalších voleb čekat velmi nepříjemné překvapení. (Pokud to někdo potřebuje slyšet: nejsem a nikdy jsem nebyl voličem MZ, ale ani „kavárníkem“.)

Mimo sféru volené politiky před námi stojí otázka: jak se Molochovi bránit a nenechat jej, aby visel nad našimi životy jako Damoklův meč?

Odpověď vychází z klasických principů vlády zákona. Přes svůj digitální háv je totiž moderní Moloch jen novým ztělesněním dávno známých ječících davů z ulic starého Říma, Konstantinopole nebo Alexandrie. Moudří lidé už ve starověku přišli na způsoby, jak se davovému nátlaku bránit, nebo jak jej aspoň usměrňovat jinam.

První princip je ten, že potrefená instituce nesmí reagovat zbrkle. Většina lidí dělá pod prudkým nátlakem veřejnosti špatná rozhodnutí. Existují výjimečné osobnosti, které jsou proti stresu mimořádně odolné, ale ty většinou najdou práci ve vrcholovém businessu, v armádě nebo při pilotáži stíhacích letounů a v úředních kruzích se vyskytují jen vzácně. Zde musí zasáhnout pomalá byrokracie a stanovit projednání prohřešku na dostatečně vzdálené datum – někdy stačí dva týdny, někdy měsíc. Za takovou dobu emoce trochu opadnou a kolektivní Moloch si najde novou, čerstvější aféru, protože jeho trpělivost je nepatrná a jednotliví aktivisté dychtí po dalším kole vzrušení.

Druhý princip je ten, že o případném trestu nesmí rozhodovat jeden viditelný člověk. Ten podstupuje nebezpečí, že nepotrestá-li dotyčného v plném rozsahu požadovaném aktivisty, obrátí se zloba Molochova digitálního davu na něj.

Proto je vhodné zvolit náhodně komisi z řad kolegů postiženého, která rozhodne o jeho případném potrestání na neveřejném zasedání a za pomoci tajného hlasování. To bere Molochovi vítr z plachet, protože je-li taková porota pokaždé náhodně sestavena z jiných lidí, nemůže do ní nikdo protlačit „svoje lidi“, a nebylo-li hlasování jednomyslné, tak se neví, kdo hlasoval jak. Největší síla Molocha je v tom, že početný dav útočí na jednoho člověka. Je-li těch lidí pod nátlakem dvanáct, vynaložená energie se rozptyluje a není tak účinná. Stále to není nic krásného, ale nejde už o tak ničivý jev.

Tato opatření jsou užitečná k překlenutí nepříjemné periody, v níž se nacházíme, ale v dlouhodobé perspektivě se problém nejspíš vyřeší sám. Deset tisíc skandálů otupí pozornost lidí natolik, že dalšímu už nebudou věnovat pozornost. Rovněž řady psanců, kteří doplatili na Molochovu činnost, se každý den rozrůstají a oni postupně vytvoří svoje vlastní podpůrné struktury, jež budou vůči Molochovi imunní.

Taková věc už se tu jednou stala a týkala se pornografie. Málokdo dneska uvěří tomu, že unikly-li ještě v 70. letech na veřejnost nahé fotky nějaké zpěvačky nebo herečky, měla velký problém. Dnes se běžně objevují i videonahrávky sexuálních hrátek, aniž by to na kariéru aktérů mělo závažný dopad. Každodenní expozice prostě snížila citlivost veřejnosti natolik, že je jí to jedno.

A tentýž konec čeká jednoho dne i služebníky Digitálního Molocha.

P.S. Tímto tématem se rozsáhle zabýval racionalista Scott Alexander, jehož články Toxoplasma of Rage a Meditations on Moloch jsou dlouhým a zajímavým čtením. Pojem Molocha jsem si vypůjčil právě od něj.