Představte si, že někdo by v rozhlasu říkal: "Když tady nad námi vlál rudý prapor s černou svastikou a byla doba nesvobody…" – a moderátorka ho okamžitě napomenula: "Promiňte, pane, máme před volbami, tak nemůžete tady agitovat…"

Absurdní?

Ano.

Nebo co kdyby někdo na vlnách ČRo prohodil: "Když naši lidé před dvěmi sty lety hnali korsického usurpátora v bitvě u Lipska…" – a moderátorka ho zastavila: "Promiňte, máme před volbami, přece nemůžete agitovat proti bonapartistům mezi námi…"

Ještě absurdnější?

Zajisté.

A co pak potom toto: "Pokud přijme naše společnost toto opatření, budu vědět, že nežiji v demokratickém státě, protože neplatí ani právní řád, ani žádné zásady a vracíme se pod rudé prapory se srpnem a kladivem…" – Moderátorka: "Je doba těsně před volbami a podle pravidel Českého rozhlasu nesmíme vysílat jakékoli návody, koho volit či nevolit…"

"Já žádné návody nikomu nedávám…" - logicky se bránil dotyčný; přesto však moderátorka pokračovala: "I když mi to neříkáte přímo, je to velmi tenký led…"

A tak raději arcibiskupa Duku vypnuli…

Český rozhlas by měl nyní udělat tu jedinou správnou věc a arcibiskupovi Dukovi se omluvit. V ČRo by se měli zachovat jako čestní lidé - čestní muži a čestné ženy - a jednoduše, slušně mu sdělit: "Promiňte, reagovali jsme neadekvátně."

Český rozhlas má vskutku správnou politiku, že před volbami by se na jeho vlnách nemělo (mimo vyhrazený čas) agitovat ve prospěch žádné strany. To ale arcibiskup Duka neudělal.

On pouze řekl tu velkou, jasnou a všem se zdravým rozumem a nezkřiveným svědomím zřejmou pravdu, že když tady nad námi vlály rudé prapory se srpem a kladivem, byla tady nesvoboda a nebyl zde právní stát.

To je prostě pravda. Stejně jako je pravdou, že tomu tak bylo, i když nad námi vlály rudé prapory s černou svastikou.

A tuto pravdu jakože teď nemůžeme říkat na vlnách veřejnoprávní instituce placené z poplatků nás všech?

To jakože nelze říkat tuto prostou historickou pravdu jen proto, že jedna strana se jmenuje KSČM?

Mravním selháním je nejen páchat bezpráví, ale i zůstat lhostejným, když se bezpráví páchá – a nebýt nad ním mravně rozhořčen.

Arcibiskup pražský se po právu rozhořčil nad nespravedlností. Doufejme, že jeho hlas se nebude muset stát hlasem prorockým, hlasem varujícím před nadcházející nesvobodou.

Pokud se však prorockým být prokáže, pak on vejde do dějin jako ten, kdo první svým mocným hlasem poukázal na nastupující bezpráví.

Všichni svobodymilovní lidé naši společnosti, bez ohledu na své vyznání či náboženské přesvědčení, by si z něj měli vzít příklad.

Zatím jsou tady naštěstí světské prostředky, jak (se) nesvobodě bránit. Člověka však každopádně potěší, když tak významný představitel moci duchovní stojí na straně svobody.

A mezitím se Český rozhlas může – stačí celkem potichu, důvěrně – arcibiskupovi pražskému omluvit.