Pomalu uhasínající panika okolo pandemie viru covid-19 naplno odhalila slabiny celosvětově používaného modelu vládnutí a zároveň byla cennou sondou pro psychology. Ze všech událostí, které se během uplynulého roku staly, bych chtěl upozornit na dvě věci.

1. Naprosté selhání tzv. odborníků a epidemiologů. Přestože již před prvním odhaleným nakaženým v Evropě konstatovali němečtí lékaři (a na základě jejich doporučení i německá kancléřka), že si infekcí bude muset projít cca 70 % populace, vyrojila se spousta samozvaných spasitelů, kteří se tvářili, že se tomuto scénáři lze nějak vyhnout a virus eliminovat. Přestože bylo mnoha lékařům, ale i nelékařům od prvopočátku jasné, že neexistuje jiné řešení než vybudovat si vůči viru odolnost, tedy infekci prodělat (nebo být očkován – ale vakcína v té době ještě neexistovala a nikdo nevěděl, zdali se ji podaří vyvinout).

2. Další totální selhání, tentokráte politiků, kteří nevědouce co dělat vyděšeně kopírovali ta nejšílenější a nejdražší naprosto neúčinná opatření - evidentně ve snaze vykazovat činnost. A protože nikdo nepřišel (a ani nemohl přijít) s účinným řešením, nastala doba lockdownů a ničení ekonomik celých států, bez ohledu na osud lidí, které to postihne.

Zajímavá ovšem byla i ochota populace, i když ne celé, tato omezení svobod přijímat. Je otázkou pro psychology, jestli to byla forma rituální oběti nebo spíše slepé následování splašeného stáda. Racionální to všem nebylo. Žádný lockdown nemohl infekci zlikvidovat. Mohl šíření infekce zpomalit, ovšem za obrovskou cenu na ekonomice, vzdělání, ale i zdraví lidí trpících jinými nemocemi, nežli je covid.

Politici i věrozvěstové covidu zdůvodňovali drastická omezení snahou snížit počet lidí, kteří na covid zemřou. Tato snaha ovšem nemohla zafungovat, protože proti viru neexistoval lék. Tělo se muselo vyléčit samo. Proto také zemřelo okolo 10-20 % lidí, kteří byli s covidem hospitalizováni. Zdravotníci jim mohli pomoci kyslíkem, ale tím jejich možnosti končily. Podávání experimentálních léků někomu pomohlo, někomu nepomohlo a někomu uškodilo, v celkových součtech se to pak neprojevilo. Počet lidí, kteří kvůli covidu zemřeli, by byl stejný s uzávěrami i bez nich, jen bez uzávěr by někteří zemřeli později. Ale naopak by byli zachráněni lidé, kteří zemřeli či zemřou z jiných příčin a jejichž stav se kvůli uzávěrám zhoršil.

Že jsou lockdowny opatření nic neřešící, jen způsobující zbytečnou škodu, je zřejmé z vývoje epidemie v zemích, které byly původně dávány za vzor, zejména asijských. Ty v době, kdy méně uzavřené státy, jejichž populace byla dílem promořena, dílem v poslední době naočkována, vykazují setrvalý pokles nakažených, naopak vykazují prudké nárůsty. Proč? Protože nic kromě vytvoření imunity nefunguje.

A ještě jedna douška – v začátku epidemie se nechal MUDr. Prymula slyšet, že udržitelný počet denně nakažených, aby to naše zdravotnictví zvládlo, je cca 1000. Při tomto počtu by ovšem trvalo promoření 70 % populace celých dvacet let! To chtěli skutečně naši vládci držet celou zemi dvacet let v režimu stanného práva?

Ve skutečnosti nám vyznavači lockdownů ordinovali stejnou medicínu, jakou používají v chovech dobytka. Když se ve stádu vyskytne slintavka a kulhavka, což jsou nemoci se stejnou mortalitou, jakou má covid, velí současné předpisy veškerý dobytek izolovat a stádo, kde se vyskytl nakažený jedinec, vybít. Je pravda, že vybití vesnice s covidem poradní skupina vládě nenavrhla, postačilo uzavření hranic a nasazení armády, aby nikdo neutekl, ale jinak se k lidem chovali úplně stejně jako ke kravám a ovcím. A světe, div se, spoustě lidí to přišlo v pořádku.

Pro úplnost uvedu, že v dobách našich prababiček sedláci v případě, že se ve stádě vyskytla slintavka a kulhavka, úmyslně nakazili veškerý svůj dobytek. Vytvořili tím stádní imunitu a za týden bylo po problému. My radši zvolili cestu měsíce trvající agónie. Počet krav, které na slintavku zemřely, byl o celé řády nižší než počet krav, které dnes kvůli slintavce vybíjíme. Podobně i počet lidí, kteří zemřou nebo mají zničenou existenci kvůli covidovým lockdownům, o řády přesahuje počet lidí, kteří zemřeli na covid.

Lidé totiž propadli iluzi absolutního bezpečí. Vytěsnili ze svého vědomí myšlenku na smrtelnost vlastní i svého okolí. Požadují po vládě, aby je ochránila, a to i tehdy, když žádná ochrana není možná. Sice nepříjemnou, ale ve skutečnosti nijak výjimečnou infekci přirovnávají k druhé světové válce a je dost takových, kteří ochotně obětují svobodu, vzdělání i ekonomickou existenci (a ještě ochotněji, když se jedná o svobodu a existenci jiných), jen aby měli pocit, že jim vládce zajistí bezpečí.

A jaké je poučení na závěr? Prosté. Stádo koní, které se splaší kvůli jednomu vlkovi a v panice se řítí ke srázu, skončí na dně rokle. Co kdybychom přestali panicky utíkat?