18.8.2022 | Svátek má Helena


SPOLEČNOST: Český mindrák

15.10.2012

Projevem české malosti je český mindrák. Ano, taky se mi nelíbí zavlékání angličtiny, dříve ruštiny (zhruba 1948-1985), ještě předtím francouzštiny (1918 – 1938) a ještě předtím němčiny do jazyka českého, a dohaduji se, že za tím vězí nedostatek sebevědomí a snaha zalíbit se, popřípadě se vyvýšit nad tím, kdo se vyjadřuje jen česky. Vyjma tedy doby, kdy byla němčina úředním jazykem.

Taky se mi nelíbí, nikdy se mi nelíbila, představa tak houževnatě pěstovaná, že cokoliv cizího, nebo aspoň většina cizího, je lepší než cokoli českého.

Jsem Češka, po předcích aspoň z poloviny devatenáctého století, i když se ve mně splétají vlivy německé a italské. Tak to v Čechách chodí, a zdá se, že být Čechem není otázka genů, ale volby. Zažila jsem Židovku, která se svým manželem utekla před Hitlerem z Berlína do Prahy, pak z Prahy do Kanady a po skončení války se vrátili zpátky – do Prahy. Když přišli v osmašedesátém Rusové, plakala a říkala: "Ti barbaři sem přišli, na nás Čechy…" U jejích dětí nebylo o češství pochyb. Znám pár Rusek, které se sem vdaly. Řekly mi, že už myslí v češtině a jako Češky. Podobně má bývalá francouzská sousedka.

Je to dobrá volba, i když nepohodlná. Nenechte se vysmát, Češi nejsou tak opovrhovaní, jak si někteří namlouvají a radostně přitakávají. Že nás všichni neznají a nepadají před námi na zadek? No a? Co ví většina Čechů o Kanadě? Hraje se tam hokej, v zimě je tam zima a je to za mořem. Kde leží Edmonton? Že je Pamela Anderson Kanaďanka? Neříkejte…

Kdejaký národ se s vámi bude do krve hádat, že píseň Škoda lásky (Vyvalte sudy) je jejich. Rakušané vám budou tvrdit, že Josef Ressel byl Rakušan. Podobně si ve vztahu k českým autorům, vědcům i k vynálezům počínali Rusové. Jediní Japonci si dávají tu práci se zjišťováním a ověřováním původcovství. Ale víte vy sami, že prvním, koho napadla idea sjednocené Evropy, byl Jiřík z Poděbrad? (Druhá polovina 15. století.)

Napadání ohledně pražských taxikářů? Ano, mnozí z nich si počínají jako uličníci. Jela jsem v Nizozemí taxíkem pětkrát a čtyři taxikáři se mě pokusili velmi neurvale okrást. I číšník v hotelu to zkusil. Navzdory tomu mám Nizozemce ráda.

Přečtěte si Kaplického a Margoliovu Českou inspiraci, popátrejte po průzkumu, provedeném kdysi snad v sedmdesátých letech, podle nějž nejúspěšnějšími a nejsamostatnějšími imigranty jsou Češi, zjistěte si, jak to bylo ke sklonku Rakouska-Uherska s ekonomickou výkonností jednotlivých zemí mocnářství a s národnostním obsazením rozhodujících říšských úřadů.

Nelíbí se mi, co se tu děje, ale upřímně – opak by mě překvapil. Obzvláště když vezmu v úvahu globalizovanou světovou vesnici se vším tím internetem a boeingy, kdy i malý podnikatel odkudsi z Číny, prahnoucí po rychlém vzestupu, nebo blaha chtivý bankovní dealer může rozkolísat světové trhy a ohrozit i naši ekonomiku – nebo někoho zkorumpovat; ne že bych si libovala v nějakém politikovi, ale do jisté míry chápu profesora Klause a jeho varování před zahraničními poradci. Mnohé firmy na tu bezbřehou důvěru doplatily.

Slýchám často a čtu to v internetových diskusích: "Jeden by nekradl, kdyby nekradli ti nahoře… Když můžou oni, můžu i já." Ale není to tak, že poctivost je výsledkem nápodoby. Poctivost je vnitřní, osobnostní nastavení člověka. Ti nahoře kradou, kradli by, i kdyby byli dole, jsou stejní jako ti, co kradou v malém; ti, co kradou v malém, jsou stejní jako ti zloději nahoře. Liší se jen velikostí příležitosti.

Neuvědomujeme si příliš (nebo asi mnozí nevědí, je to stranou jejich profese), že těsně po listopadu 1989 nás začaly ovlivňovat zjednodušené americké představy jednak o tom, že jsme zaostalí, a jednak že všichni, kdo studovali na vysoké škole "za bolševika", jsou zasaženi komunistickou propagandou a mají chybné myšlení. Výsledkem bylo to, že do mnoha redakcí byli bráni pouze lidé bez vysokoškolského vzdělání (a tomu odpovídaly i nijak lákavé platy), "nezasažení komunistickou ideologií". Američané podcenili či neznali českou schopnost nezávislého myšlení. Nedivme se pak, neboť síla setrvačnosti je velká, těm trvajícím jazykovým chybám a ledabylosti, někdy i účelovosti v nakládání s fakty. A abych byla jízlivá – tutéž neschopnost, pokud jde o pečlivé zjišťování faktů a nakládání s nimi, lze nalézt i u mnohých cizích novinářů, ba politiků – Condoleeza Riceová například.

Hledáme toho, kdo by nám zařídil úctu a hrdost. Někteří našli takového člověka ve Václavu Havlovi, jiní mají za to, že za to jsou placení sportovci. "Jsme nanicovatý národ, oni nedosáhli na zlatou…" Hrdost si zařizuje každý sám za sebe. Za slávou jednoho se bída davu neschová.

Udělala jsem už dávno takovou zkušenost – kdykoliv na mne někdo něco zkusil z pozice síly či domnělé převahy, stála jsem si za svým. Ať to byl Rus nebo Němec nebo kdo jiný, couvl a jednal pak se mnou s respektem. Nikoli sebepodceňováním, nikoli přeochotným zmiňováním našich chyb, nikoli arogancí nad (domněle) slabšími, ale vědomým zvažováním správnosti a objektivity svého myšlení, sebeúctou a hrdostí dosáhneme úcty. Naříkáním nad svou malostí nevyrosteme.

A ještě něco – neporovnávejme pořád tenhle režim s tím předchozím. Je to ošidné a brzdící. Svého času, ještě za bolševika, byl proveden průzkum, kdy byli lidé nejšťastnější. Vyšlo z toho cosi šokujícího: většina starších lidí označila za nejšťastnější dobu svého života období okupace. Pochopitelně: nevnímali už ten politický či válečný obsah onoho času, pamatovali si jediné: byli mladí. Podobně těsně po 17. listopadu mnozí lidé vyškrtnutí ze strany, ti vyloučení už méně, usilovali o to, aby se vrátili na posty, z nichž byli vyhozeni. Nepřipustili si, že navzdory cenzuře a technickým omezením jsou tu mladí lidé, kteří vědí a umějí více. V obraně proti nepochybné křivdě ustrnuli esteticky i vědomostně, ne všichni, ale mnozí z nich, tam, kde před těmi devatenácti lety skončili. Netušili, že nevědomky snad mají bláhovou představu, že návrat na tehdejší pozice jim vrátí i svěžest a sílu. Svět roku 1990 byl jiný než svět roku 1968, navzdory tomu, že šedesátá léta byla tak sladká. V Americe a Evropě. Na severní polokouli, v Austrálii a na Novém Zélandu. Jinde se válčilo nebo k válce schylovalo.

Stejně tak je svět roku 2012 jiný a naše tehdejší sny, mylně se opírající o zkreslené představy o idyle první republiky, tu nemají místo. Kdyby pro nic jiného, tak pro to, že existuje internet a kdekdo se může jakkoli vyjádřit k čemukoli. Kdokoli může vymyslet cokoli a zveřejnit to.

Úřední oddělování Československa od zaniklé monarchie zabralo víc než dvacet let. Jenom archiválie bylo náročné probrat, a nejen je. Přitom základní pojetí majetku a technologický vývoj plynule navazovaly na to, co bylo předtím. My jsme absolvovali změnu ústavy, vystoupení z vojensko-hospodářských svazků a struktur, rozdělení státu, změnu celkového pojetí postavení občana a role státu, změnu pojetí majetku, tomu všemu odpovídající změnu legislativy, a samozřejmě změnu životního stylu. Skoro dost na tak krátkou dobu, řekla bych. Nedivme se, že mnozí jsou unaveni, někteří zmateni, a připočtu-li celosvětové hospodářské a náboženské turbulence, často i důvodně úzkostní.

Není co s čím porovnávat. Co žijeme, tu předtím nikdy nebylo. Porovnáváním jen brzdíme. Věci se budou hýbat, ať chceme či ne. Kdo by ještě – kromě pár vědců – před takovými čtyřiceti, dvaceti lety (krátká doba, uvážíme-li průměrný věk) věřil, že kvantová fyzika bude už - co soupeřit? proplétat se - s klasickou vírou? Vždyť k ní přihlížejí už i někteří kněží. Nepleťme do toho svaté, ale ono to tak je. Jenže kvantová fyzika se nejen plete do výkladu světa, do filozofie, ona vstupuje do konstrukce počítačů.

Dobré snahy lidí mají trvalou platnost. Pamatuji teoretizování (za bolševika) o tom, že vydávání nějaké literatury je škodlivé, protože to dává režimu zdání kulturnosti. Ale ne. Přece jen cosi dobrého vyšlo, a lidé si z toho své vzali. Kdyby toho nebylo, byli bychom nejspíš tlupa negramotů. Navazovat na dobré, to je důležité. Učit se je důležité. Brečet nad bordelem? Každá ženská ví, že velký úklid začíná tím, že ze všech koutů a šuplat vyhřezne cosi, co je nutno roztřídit, vyhodit nebo očistit a nově zařadit.