V období před a po změně času letního na zimní, a naopak, probíhají každý rok nekonečné vášnivé diskuze, kdy už bude střídání času konečně zrušeno. Není divu. V demokracii, tak jak je v současnosti chápána, musejí být odpírači čehokoliv plně respektováni. Argumentace proti střídání času používá i tak těžký kalibr, že vede k sebevraždám, a že tedy „EU zabíjí své občany“. Z toho je pravda jen to, že nedostatek slunečního světla vyvolává u citlivých lidí sebevražedné úmysly. Podzimní nárůst počtu sebevražd je tak reakcí na úbytek denního světla a nikoli na úřední změnu času a opatření EU.

V průběhu roku se bez našeho přičinění mění denní doba východu a západu slunce, což zcela přirozeně vedlo k tomu, že lidé, jejichž pracovní aktivity byly vázány na denní světlo, tomu přizpůsobili rytmus svého života. Na pole chodili po rozbřesku, polední sluneční úpal přečkali ve stínu, a domů se vraceli za soumraku. Řemeslníci chodili do práce, až když „bylo na práci vidět“, a to samé platilo pro školní mládež.

Závislost pracovní doby na délce denního svitu se udržela ve formě letní a zimní pracovní doby zejména u venkovních činností, u kterých není ani technicky možné udržet stejnou délku pracovní doby v létě a v zimě (v lesnictví bylo běžné, že letní pracovní doba byla 9 hodin a zimní 8 hodin). U průmyslových firem začínala letní pracovní doba v 6 či v 7 hodin ráno a zimní o hodinu později. Lesníci a zemědělci posouvali začátek pracovní doby plynule, podle skutečného východu slunce, průmyslové podniky vždy k určitému datu a školy nechávaly počátek vyučování neměnný.

Tato skutečnost ovlivňovala dopravu osob do zaměstnání a do škol. U zemědělských a lesních podniků bylo do roku 1990 obvyklé, že své zaměstnance rozvážely („u lesů“ odjeli v prvním kole dřevorubci, pak ženy do pěstební činnosti, a v posledním kole děti ze samot a vesnic do škol) a posuny začátku a konce pracovní doby působily jen provozně zvládnutelné obtíže. Veřejná doprava však nemohla reagovat na odlišné požadavky podniků a škol na jízdní řád. To byl hlavní důvod pro zavedení jednotného letního a zimního času. Úspory energie z faktu, že když spím, nepotřebuju svítit, byly jen podpůrným argumentem.

Striktní závislost na denním světle se udržela do současnosti jen u venkovních profesí, kterými jsou především zemědělci a lesníci. Počet zemědělců ale dramaticky poklesl (potraviny dovezeme) a z lesnictví už zůstala jen těžba dříví, ve které si na rozdíl od dřívějších dřevorubců může operátor harvestoru na práci posvítit, a jiné než těžební práce se už v lese téměř neprovádějí. Na rozdíl od nedávné minulosti, kdy byla na denní světlo odkázána většina populace, tomu tak dnes není. Zaměstnanci státní správy (mající největší podíl na zaměstnanosti), daňoví poradci, makléři všeho druhu, lobbisté atd. si mohou v práci posvítit – bude-li čím. Nezmění-li rostoucí energetická nedostatečnost (neříkejme krize!) pohled na letní a zimní čas a nehodláme-li řešit veřejnou dopravu, je možné jej zrušit. Případně mohou obě komory parlamentu odhlasovat, že rovnodennost se rozšiřuje na všechny dny v roce. Ať konečně něčím doplníme European Green Deal.