Jsou menšiny – a jsou menšiny. Náš demokratický systém se snaží vyvážit většinový zájem obyvatel s legitimními nároky menšin. Jsou menšiny národnostní a menšiny zájmové. K zájmovým menšinám patří rómské iniciativy a také menšiny sexuální. Ty se snaží prosadit cestou lidskoprávních institucí, nevládních i vládních, své zájmy. Mluví především o tom, v čem jim bylo ukřivděno a za co by měly získat náhradu.

Ale jsou i další menšiny. Ty o status menšin neusilují, ale spíše se snaží udělat něco pro občanskou společnost. Hledají spíše úkoly než nároky.

K nim patří skupiny lidí postižených komunistickým režimem. Jednou z takových skupin je organizace „Dcery padesátých let“. Patří k ní ženy, které kvůli politické persekuci rodin ztratily možnost vzdělání, společenské komunikace i budování vlastního postavení. Neucházejí se o speciální nároky, ale spíše se snaží informovat společnost, zejména mládež, o zhoubnosti komunismu pro společnosti i pro jedince.

Patřím k „dcerám“. A slyším, jak působí na školách i jinde mezi mládeží. Jedna z mých „spoludcer“ vyprávěla, jak hovořila s dětmi na základní škole. Dětem bylo okolo jedenácti let. Když ohlásila, že jim bude vyprávět o tom, co se dělo za komunismu, děti se vykulily. Ptaly se: „A bude to akční?“ Zřejmě bylo. Děti napjatě naslouchaly. Když vyprávěla o osudu své rodiny, děti se ptaly: „A to oni vám opravdu vzali dům, stroje, dobytek i auto? … A oni vám to opravdu nevrátili?“

Když přednáška a diskuse skončily, řekl jeden z chlapců: „Já jsem věděl, že to bylo zlý. Ale teď vidím, že to bylo fakt hustý.“

Každá demokratická společnost musí brát ohledy na legitimní nároky menšin. Ale jsou menšiny, které usilují o prosazení svých vlastních zájmů, a pak jsou menšiny, které se snaží prospět obecnému dobru. Chápou svůj život jako úkol. A je jim jasné, že obecné dobro prospívá i menšinám.

Nejvyšší hodnotou obecného dobra je svoboda jednotlivce. Teprve bude-li této svobody dosaženo, ziskají i menšiny možnost uplatnit svá práva. Nebude-li, pak to bude fakt hustý….