Tak jsem byl nedávno v naší sámošce pro základní potraviny: chleba, máslo, mléko a jogurty. Ostatně, to jsou věci které naše domácnost rychle spotřebuje a je záhodno je mít vždy čerstvé. U pokladen stály fronty a v obou lidé nadávali na zemědělce, kteří nemají slitování a kvůli dvoukoruně blokují silnice, dálnice, ba chystají se i do velkých měst. Ti lidé byli vcelku normální a jen někteří z nich jsou ochotni kvůli dvoukoruně jít pro mléko do hypermarketu místo nedaleké samoobsluhy.

Celý ten humbuk kolem mléka je plný nepochopení situace. Již zlidovělé rčení tvrdí: „Pláčete sice dobře, ale na špatným hrobě.“ Tuším, že přesně vystihuje situaci. Na jednom z konců zašmodrchaného klubka mléčných problémů jsou právě zákazníci hypermarketů. Z podstatné části je tvoří důchodci a sociálně slabší obyvatelé, disponující dostatkem času na cestování po nákupech. Tito zákazníci tradičně slyší na nízkou cenu a ač jsem dalek tvrzení, že by si nechali pro dvoukorunu koleno vrtat, jsem si zcela jistý, že pro stejnou částku ušetřenou na litrové krabici mléka jsou ochotni procestovat hodinu hromadnou dopravou. Nám, ostatním zákazníkům, asi ta dvoukoruna chybět nebude, ale obchodní řetězce ve snaze přetáhnout nakupující od konkurence tlačí ceny do stejných míst, kam v regálech odkládají i zajímavé zboží, totiž k podlaze. A protože nemohou prodávat za nižší ceny než nakupují, a protože takový obchodní řetězec je hodně velký zákazník, tlačí dolů ceny mléka a mléčných výrobků i u mlékáren.

A protože mlékárny nemohou vyrábět mléčné výrobky za nižší ceny, než za jaké nakoupí mléko, tlačí dolů ceny „čerstvého“ mléka u zemědělců. Ti jsou, chudáci, na druhém konci tohoto řetězu. Oni už nemohou přesvědčit krávy, aby stejně dojily za méně pastvy. Proto se snaží výkupní cenu mléka zvednout na takovou úroveň, aby nezkrachovali nebo nemuseli s chovem krav skončit.

Jenže se dopustili dvou trestuhodných omylů, kvůli kterým se stal jejich boj marným. První chybou je předpoklad, že výkupní cenu mléka může ovlivnit stát. To možná platilo v dobách socialismu, ale jak z předchozího vyplývá, stát nikde v té sekvenci nefiguruje, možná jako výběrčí DPH. Je navíc hrubým omylem domnívat se, že stanovením závazné minimální výkupní ceny mléka se situace zlepší. Nezlepší! Mlékárny mají totiž dvě možnosti, jak si opatřit mléko: výkupem od zemědělců a nákupem „jinde“. Při ceně kolem 6 Kč/litr je výhodné mléko vykupovat. Ale již za ceny kolem 6,50 Kč/litr je možné přivézt mléko z některé sousední země. A, dovolím si zdůraznit, „nákup“ není „výkup“, čili minimální cena se na něj nemůže vztahovat. Logicky někdo dovodí, že by zároveň musela vzniknout povinnost mlékáren mléko vykupovat, ale to je již definitivní likvidace svobodného podnikání, která by měla jediný důsledek: cena mléka a mléčných výrobků by stoupla nad úroveň, kterou jsou ochotny platit obchoďáky – a ty by okamžitě začaly dovážet zboží z levnějších krajů, což by vedlo ke krachu mlékáren a mléko by tedy neměl kdo vykupovat. Zlobit se, že „s tím stát nic nedělá“, je tedy zbytečné.

Druhou chybou, jíž se zemědělci dopouštějí, je předpoklad, že blokováním silnic či měst něčeho dosáhnou. Obávám se, že pouze naštvání lidí. Jiný výsledek totiž takto nedomyšlená akce mít nemůže. Dokonce ani jako „tlak na stát“ ne, protože zemědělci logicky patří pod ministerstvo zemědělství, obchoďáky pod „obchod“, takže s tím nemá ministerstvo dopravy nebo místního rozvoje nic společného. Pokud chtějí sedláci nějaké město zablokovat, dovolím si navrhnout Chlumec nad Cidlinou – mohli by si při té příležitosti prohlédnout jeden poměrně pěkný památník. Páni farmáři, inspirováni protesty v Německu, totiž přehlédli drobný detail: tam byla blokáda soustředěna na mlékárny, které tak nemohly dovážet mléko odjinud. Neboli: „když nekoupíte mléko za rozumnou cenu od nás, nekoupíte je nikde“. Což sice připomíná sprosté vydírání či praktiky jisté nadnárodní zločinecké organizace, ale oběť byla vcelku správná.

Mnohem zajímavější by však bylo, kdyby traktory zablokovaly nakládací rampy obchoďáků. Ty si totiž udržují jen minimální zásobu zboží a poměrně rychle by pocítily jeho nedostatek. Zákazníci by sice mohli nakupovat, leč brzy by se jim výběr smrskl na spotřební zboží a některé trvanlivé potraviny. To žádný řetězec dlouho nevydrží a bylo-li by hlavní podmínkou sjednat si férovější cenu s mlékárnou, měla by akce šanci na úspěch.

Kdyby zároveň měli zákazníci možnost koupit si mléko „o dvě koruny dráž“ přímo od zemědělce, věřím, že by se celá akce setkala s pochopením i u prostého lidu, který jinak neváhá cestovat přes celé město za levnějším žvancem.

(Poznámka: při psaní tohoto textu jsem vypil jednu krabici mléka. Plnotučného.)