Jeden můj známý utužoval v krizových chvílích nervy tím, že se upínal k vizi vlaku, tak tomu říkal. „Stojíš na peróně a před tebou je parní lokomotiva, horká, hlučná, smradlavá. Zabírá celý tvůj obzor, nemůžeš vnímat nic jiného než lokomotivu a její vagóny. Pak se rozjede, ještě chvilku hlučí a smrdí. Za chvíli už vidíš její poslední vagóny, čím dál menší a pak zmizí. Tak je to se vším,“ vykládal můj známý. Metoda se mi líbí a pomohla mi se s nejednou takovou lokomotivou vyrovnat.

Teď tu taková lokomotiva trčí na peróně už skoro rok, chybí ani ne dva týdny do výročí prvního lockdownu a teď máme úplně čerstvý, hodně tvrdý. Nepochybuju, že taky odjede. Jedna otázka mi ale vrtá hlavou: jak to poznáme, že odjela?

Otázka to není tak pošetilá, jak se zdá. S našimi patnácti tisíci pozitivními lidmi denně moc akutální není. Nicméně čtu třeba, že dvoumilionová oblast kolem australského města Perth je v totálním lockdownu, protože se ve městě objevil jeden nakažený. Dejme tomu, že je to extrém. Nicméně ta Austrálie je vnímaná jako země, která epidemii zvládla. Statistika Hopkins University uvádí pět případů pro den 27. února. Pět případů na celý kontinent. Přesto má země uzavřené vnější hranice, v hromadné dopravě jsou povinné roušky a preferuje se práce z domova. Odjel jim vlak, nezbyla stopa? Ani náhodou, mají ho pořád.

Dejme tomu, že čekají, až to bude jinde vypadat taky tak dobře jako u nich.. Ale zase, co je to „dobře“? Pět lidí na jednu zemi, nebo jeden človíček na milion obyvatel na celém světě? Zvažme jiný případ. V létech 2013 až 2016 byla ve světě epidemie eboly, vyvolala celosvětové znepokojení, měla jedenáct tisíc obětí, tedy za tři roky méně, než máme my za jediný rok na covid. V současnosti se vyskytuje v Kongu a Ugandě. Nezdá se, že vyvolává celosvětový rozruch. Neskončila, v Africe je mnohem horší, než covid v Austrálii. Pro mě je to potvrzení teze, že epidemie končí, až se o ní přestane psát v novinách.

Tím ale neřešíme otázku, kterou jsem si vytknul v úvodu. Odpověď samozřejmě neznám a nedopídím se jí žádnými analogiemi s ebolami a aidsem. Jedna vize se ale rýsuje jasně. Hodně záleží na tom, jestli se postupně vytvoří nějaké instituce, které se budou covidem trvale zabývat. Představte si, že vznikne stálá komise na dozor nad covidem při ministerstvu zdravotnictví. Bude mít ředitele a tři náměstky a budovu a oddělení pro styk s veřejností a šest služebních automobilů. No a samozřejmě množství sekcí a na ně navázaných odborných externích partnerů. Dovedete si představit, že by tato instituce někdy svolala tiskovku a oznámila, že covid zmizel a ona končí?

Pokud vím, žádná taková instituce není. Ale že nevznikne, na to bych nevsadil ani jahodu. Ta se postará, aby ta lokomotiva strašila ve výhledu trvale, navždy.

LN, 4.3.2021