Podle volebních programů koaličních stran by se s korupcí mělo již rozhodně něco málo dít. Když nic jiného, měla by být alespoň trochu na ústupu. Strany koalice dostaly k tomu požadované nástroje (státní moc, státní rozpočet, ministerstvo vnitra i jiná ministerstva). Leč zdá se, že korupce zatím neustoupila ani o píď.

Mezi námi, osobně ten boj s korupcí nikomu nezávidím. Vyprávěla mi dcera jedné mé kolegyně, že ji při studiu v zahraničí nejvíce udivilo, že většina studentů neopisuje. Ani jinak nepodvádí. Považují to za nemravné, protože v praxi také nebudou moci opisovat. Podle toho by u nás ona „plzeňská práva“ ani nevznikla. A další školy jim podobné. Kdysi jsem četl, že kdybych se ve švýcarské hospodě mezi hosty pochlubil, jak jsem dnes „zase ošidil berňák“, že by si od mého stolu všichni odsedli. U nás by mi možná poručili panáka.

Povídala mi jedna známá, že se mezi lidmi v supermarketech rozšířil systém výhodného nakupování zeleniny. Dáte si do sáčku tři jablka, zvážíte, nalepíte nálepku z váhy a další dvě jablka přidáte. A vyděláte. Jde zřejmě o kompenzaci nedávné zprávy potravinářské inspekce, že ve špekáčcích jedné firmy bylo nalezeno pouze 18 % masa. Kdo by za takové situace nekradl jablka. O tom, že se u nás netočí správná míra piva, se ví již asi šedesát let. Je to stále stejné. Nedávno prolétla tiskem zpráva, že „Česko zažívá dlouho nevídaný růst prodeje nekvalitních pohonných hmot“. Zjistila to prý ČOI, našla přes 11% závadných vzorků. No prostě pumpaři lijí do nádrží například bioetanol nebo líh. Logické by bylo, kdyby existoval seznam čerpacích stanic, u nichž se takováto krádež (nic jiného to není) zjistila. Jenže, to prý zakazuje zákon a nikdo nepřipravuje jeho změnu.

Ve svém osobním archivu jsem našel článek z roku 1990, v němž se píše, že ČOI zjistila v červenci nedostatky u 11,4 % kontrolovaných vzorků z čerpacích stanic. A že prý Ministerstvo průmyslu a obchodu, pod které ČOI spadá, jména hříšníků tají. Obává se prý případných žalob od prodejců pohonných hmot. Tak vidíte, za dvacet let se nic neměnilo, snad jsme pouze lepší o 0,4%. Všichni víme, že nás u některých pump šidí, ale zákon je chrání. Víte, kolik museli pumpaři za těch dvacet let na nás vydělat? Ještě si myslíte, že se u nás dá něco dělat s korupcí?

Jsou politikové, kteří se ohánějí tím, že se výběrová řízení a jejich výsledky dají na internet a basta. A že bude po korupci. Lid obecný (volič) na to bohužel slyší. Nic se nezmění. Do výběrových řízení na drobné i větší stavby se hlásí firmy, které nabídnou cenu třebas i o dvacet procent nižší, než je rozpočet. Vyprávěl mi to jeden starosta. Ty firmy svou mimořádně nízkou nabídku zdůvodňují tím, že například mají nadbytečný materiál, výhodné nákupní ceny, nízké mzdy atd. atd. Dokažte jim, že tomu tak není. A my je musíme podle zákona vzít, i když víme, že je to cesta do pekel, říká ten starosta. Nízké ceny nabízejí zpravidla nejhorší firmy. A jak z toho ty firmy vyjdou? Inu, to je jednoduché. Především udělají nekvalitní práci. Ošidí ji zcela programově a je-li třeba, tak skrytě. Mimochodem – vzpomínáte na ty vlny na nových silnicích údajně z horka? Později se psalo, že prý dělníci dali slabší betonovou vrstvu. Dělníci? Nu a druhým fíglem, říká pan starosta, jsou tzv. vícepráce. I na to jsou metody od podplácení až po zneužívání toho, že malé obce nemají tak silný stavební dozor.

Takže tohle všechno tvoří korupci. Je nikoli těžké, ale nemožné s ní bojovat, protože pokud si na ni lidé zvykli jako na normální prostředek k dosažení určitých věcí či služeb, které pokládají za nezbytné pro svůj život, je téměř nemožné bez celkové změny prostředí jim to nějak vyvrátit. Museli by být názorně přesvědčeni, že bez korupce to jde také a snadněji, a získat názor, že korupce je zdlouhavou a riskantní cestou k uspokojení jejich potřeb. To může trvat velmi dlouhou dobu, možná v řádu desítek let. Zřejmě recept na to jak zničit korupci v Praze, měl radní Richter. Podle zpráv z tisku (HN) měl připravených 190 milionů na zavedení protikorupční strategie, avšak v těchto dnech svůj záměr odvolal. Dovedete si to představit? To vše, co jsem výše popisoval, to mohlo alespoň v Praze, zmizet. Za pouhých 190 milionů. Kdyby Kalousek nebyl škrob, přidal miliardu, korupce v této zemi zmizí zcela. Alespoň podle receptu party jednoho pražského radního.

Před několika lety (v roce 2004) jsem si přečetl o korupci v Česku také toto: Nebuďme však z daného stavu nešťastní, nebude již dlouho trvat. Rozsah vedlejšího přerozdělování a tím i zadlužování státu dosáhl tak obřích rozměrů, že stát buď zkrachuje, nebo každá konzervativní vláda masivní přerozdělování okamžitě zastaví. Nebojme se, nic se nestane. Bude nám všem lépe a ještě ušetříme.

Konzervativní vláda tu je a nikdo nic nezastavil. Dali zelenou všemu, i státním maturitám dle modelu, z něhož čpí ziskuchtivost na sto honů. Schválili i těch 50 milionů jedné stěhovací službě, která si zajistila, že bude rozvážet maturitní testy! Ono se to nedá poslat elektronicky, protože o ředitelích škol asi předem předpokládáme, že by s testy kšeftovali. Tak musí nastoupit stěhováci. Chápete tu absurditu? Nemravnost se u ředitelů škol přímo předpokládá. Netušil jsem, že je to s touto zemí tak špatné. To i komunisté byli chytřejší a nechali vysílat maturitní témata státním rozhlasem přímo do tříd v den konání maturit.

A ministři? Většina z nich pouští do světa jeden audit za druhým, aby zjistili, jak se krade. Krade se zatím dál a ještě se navíc mrhá, protože cpeme další miliony do soukromých auditorských firem za práce, na které, jak jsem již kdysi napsal, by stačilo pár dobrých účetních z vlastního ministerstva.

Protože se zabývám také trochu historií, napadlo mě, jak to asi dělali ti před námi. Tedy hodně dlouho před námi. Tak například za „starýho Procházky“ nebylo možné, aby nějaký nepoctivec změnil firmu a podnikal znovu, což se u nás děje denně. Přesně před 151 lety, tedy v roce 1859, vyšlo toto ustanovení Říšského zákoníku:

My, František Josef První, z Boží milosti císař rakouský, král Uherský a Český……vedeni jsouce úmyslem živnostenskou přičinlivost v naší říši rovnoměrně upraviti a co možná usnadniti….dali jsme řádu živnostenskému Své schválení a nařizujeme takto: 227/1859 Říšský zákoník, § 5 Důvody vylučovací – Byl-li kdo odsouzen pro nějaký zločin vůbec, pro přečin nebo pro přestupek spáchaný ze zištnosti nebo směřující proti veřejné mravopočestnosti, nebo pro přečin v § 486 tr. zák. naznačený, pro podloudnictví nebo těžký přestupek důchodkový, může se mu odepřít, aby v živnost nějakou se uvázal, bylo-li by dle zvláštní povahy živnosti, hledíc k osobě podnikatelově a k trestnímu činu jím spáchanému, se obávati, že by ji zle užíval, v této případnosti ani nemůže se dopustili, aby se v živnost uvázal, pokud vyšetřování trvá. §6 – Bylo-li někomu nálezem soudcovským neb administrativním zakázáno provozovati živnost nějakou, nemůže se mu povolit, aby uvázal se v živnosti jinou, jejímž provozováním zmařen by byl účel nálezu onoho.

Kdyby tohle platilo v naší době, mnoho podvodů by nenastalo.

Také by se mohly použít metody středověké, když selhávají ty moderní. Jak by to vypadalo? Oni totiž středověcí vyšetřovatelé to měli dobře vymyšlené. Prvním stupněm bylo psychické působení na obžalovaného. Ten byl za doprovodu soudců, kata a jeho pacholků odveden do mučírny, kde mu věznitelé ukázali jednotlivé mučicí nástroje a velice pečlivě popsali jejich funkci. Cílem bylo bez dalších průtahů dosáhnout přiznání. Pokud se obviněný doznal, byl zpravidla odveden zpět do vězení, kde setrval až do vynesení rozsudku. Známe řadu případů, že i po spontánní výpovědi následoval stupeň další, jaksi preventivní, protože podle mínění soudců teprve fyzické útrapy zajišťovaly úplnost doznání. Druhý stupeň znamenal vyvolávání fyzické bolesti za použití speciálních nástrojů. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku se používaly zpravidla nejvíce palečnice. Byly to železné desky, opatřené na vnitřních stranách tupými hroty, které se šroubem přitahovaly k sobě a drtily palce vložené dovnitř. Třetí stupeň představovala španělská bota. Železné formy s nerovným vnitřním povrchem svíraly na stejném principu jako palečnice vyšetřovancovy holeně a lýtka. Pod tyto desky se ještě někdy v případech tzv. zostřeného výslechu zatloukaly kladivem železné klíny, čímž se mučivý efekt znásobil. Čtvrtým stupněm byl skřipec. Obvykle jím byl žebřík s bubnovým válcem a provazem. Dotazovaný byl na žebřík položen s rukama svázanýma za zády. Jeden konec provazu se přivázal k rukám, druhý k nohám. Pohybem bubnu se provaz navíjel, čímž došlo k vykloubení horních a dolních končetin. Zostřením bylo v tomto případě pálení boků pomocí loučí či svazků svící.

A teď si sami rozhodněte: kolik byste potřebovali stupňů, abyste řekli všechno? Já vím, podplatili byste pacholky i kata. Takže již víte, kde bydlí korupce?