Kdo? No všichni ti, které teď čtu v novinách a slyším lkát třeba z rozhlasu, že Paroubek, ten normalizační šíbr, to má v kapse. Tedy volby. A že se připravuje vládnout v „tajné koalici“ s komunisty–stalinisty z KSČM (protože značnou část dnešního vedení ČSSD lze také klidně označit za tvrdé komunisty). Nebo že s lidovci udělají novou vládu Národní fronty.

Jak to, pláčou komentátoři, že lidi nechápou, že Paroubek lže a žene nás do státního bankrotu? Proč nechápou že z nás plánuje dělat něco, co zažili na Slovensku za Mečiara? Achich achich...

No a co jste si přátelé mysleli, že bude? Po tom, co jste tady předváděli posledních dvacet let! Kdo? No přeci naše intelektuální a novinářská elita?!

Dvacet let poslouchají a čtou občané ČR (ale i emigranti), že tohle je od doby, kdy jsme „vycinkali“ komunismus, jen „spálená země“, „svět tunelářů a zlodějů“, bankrotářů a šmelinářů, úplatkářů a nevzdělanců, alkoholiků atd. atd.

Nedávno jsem četl upřímný povzdech nad politickými výkřiky ministra Kocába. „Proč Kocábovi vadí, že se v televizi vysílají padesát let staré komunistické televizní noviny? A proč mu nevadí, že se dneska vysílají na ČT dnešní komunistické televizní noviny?“

A v tom je ten problém. Od doby, kdy „už se smělo kritizovat“, nastoupili naši novináři jako nesmlouvaví kritici …… kapitalismu a demokracie.

Není potřeba rozebírat jednotlivé případy. A bylo by složité zjišťovat, kteří intelektuálové, protože to se netýká jen novinářů, tak jednali jen z důvodů svého hlubokého levicového přesvědčení. Anebo, což je pravděpodobnější, že to byl pro ně prostě kšeft a možnost, jak se zviditelnit. A pro šéfy masmédií způsob, jak zvýšit prodejnost a atraktivitu svého zboží. Bez ohledu na následky. Vždyť lidé mají tak rádi zprávy o vraždách, katastrofách, lumpárnách a odpornostech „panstva“. Takže u nás se dovedlo novinářské heslo, že „dobrá zpráva není zpráva", do dokonalosti.

Vzniklo jakési neformální společenství „zasvěcených“ vyvolávajících záměrně v obyvatelích ČR dojem jejich údajné morální, duševní a intelektuální nedostatečnosti.

Vyvolali cosi, čemu se odborně říká „mem“. Memem se nazývá samostatně se replikující jednotka kulturní informace. Jak lze nalézt na Wikipedii, Susan Blackmoreová ve své knize The meme machine (v češtině vyšla pod názvem „Teorie memů“) popisuje memy (z angl. „memory“, ve významu pamět, opakování,vzpomínka) jako neovladatelné a neumlčitelné. Před memetickou evolucí není možné uniknout. Dokonce i náš vnitřní obraz sebe sama je dle ní pouhou vítěznou skupinou „memů“, které nás momentálně ovládají. Tyto „memy“ - aniž by si to většina těch, kteří je používají, uvědomovala - doslova ovládly myšlení lidí, kteří přišli do styku s českými masmedii. Jde o „mem“ tvrdící, že vše, co je české, případně československé, vše, co má nějakou souvislost s touto politickou a kulturní a národní oblastí, je vždy a za všech okolností špatné, zavrženíhodné, odporné a je nutno celou tuto oblast vždy a za všech okolností kritizovat a hledat na ní co nejhorší. Tím dotyční dokáží, že jsou na správné výši kulturního a morálního postavení – což je ukázka dalšího „memu“, tentokrát sebevyzdvihujícího. V Lidových novinách z 18. 3. 2010 je toho zářným příkladem článek Česko vyváží mučící nástroje, tvrdí experti, v kterém se autor odvolává na informace české pobočky Amnesty International.

„Mem“ o naší celkové nedostatečnosti morální a kulturní tedy funguje.

Odkud se bere? Velkou váhu má české a moravské skeptické odmítání „spasitelských„ spanilých jízd všech těch věrozvěstů na Západě nepříliš úspěšných hlasatelů politicky korektních, tzv. „nejmodernějších názorů“. To tyto hlasatele nové morálky nesnesitelně dráždí.

Pokud čtete články například Bohumila Doležala, a internetovou diskuzi na téma „česká otázka“, objevíte lehce jeden z dalších zdrojů, a to německý nacionalismus a potřebu některých lidí mu podlézat. Nemalým zdrojem je pak neochvějná víra velké části Západu o její kulturní nadřazenosti nad Východem - ke kterému počítají i nás.

A jistě že i známá česká sebemrskačská posedlost podobná luteránských blouznivcům, kterou jsem snad zdědili po husitech.

Takže třeba:

Když se zjistilo, že kancléř Khol měl tajné fondy a machinace s miliardami marek, zůstal dle našich novinářů stále velkým státníkem. Klaus za podobný přečin v bagatelním rozměru byl a je dodnes označován za zločince.

Když angličtí poslanci šmelili s dietami a různými příplatky, trochu se o tom hovořilo, ale anglický parlament je dle šiřitelů tohoto memu údajně stále „baštou demokracie“. Když totéž dělají naši poslanci, je slyšet řev o naší údajné „odporné pseudodemokracii“. Pravda a logika v tomto případě nemá žádnou relevantní váhu. Oni, i když kradou, jsou prý vzor, našinci, kteří kradou, jsou údajně nedemokratická verbež!?

Když v Německu ubytují do obytných buněk vyráběných v ČR a opatřených elektrickým topením, teplou vodou, WC a sprchami a schválených všemi evropskými úřady studenty a důchodce, je to důkaz toho, jak se rozvinutý sociální stát stará o své občany. Když Čunek vystěhuje Cikány z domu, který úplně zdevastovali a ten hrozí zřícením, do stejných obytných buněk, jsou tyto v tisku a televizi nazvány „kontejnery“. A reportéři ječí na obrazovkách do celého světa. A lidskoprávní organizace hlásí ten český zločin do Bruselu a Washingtonu. Takže u nich je stejné ubytování ukázkou sociálních výhod a u nás zločin?!

Když zřídíme pro cikánské děti zvláštní třídy, protože prostě velká část z nich není schopna udržet krok s ostatními dětmi, píšou věci neznalí magoři pod vlivem „memu“ o údajně xenofobiích rasistech. Protože mladí Cikáni-Romové prý nemají, když vyjdou „zvláštní školu“, tzv. rovné příležitosti. Aniž by zkonstatovali, že ve slavné Anglii značná část Cikánů – okolo 30-50% - vůbec nechodí do školy. A je odsouzena k negramotnosti a celoživotní nezaměstnatelnosti. A to nemluvím třeba o Řecku, kde je situace v této věci doslova strašlivá. Ale hlavně, když budeme stále opakovat „mem“, jak jsou české úřady neschopné, učitelé na praktických školách jsou pak vlastně zločinci dělající z cikánských dětí chudáky.

A co třeba nechutný „mem“, že jsme údajně jeden z nejnevzdělanějších náporů na světě? Protože jinde mají údajně padesát, osmdesát a dokonce snad devadesát procent vysokoškoláků?! O tom, že většina těch takzvaných vysokoškoláků nemá vědomosti ani našich maturantů a že většina těchto „hodnotitelů vzdělanosti„ nemá o systému českého školství ani páru, nikde ani slovo. (Ostatně, i Němcům ničí Unie jejich, tomu našemu podobný, výchovný a vzdělávací systém. To ale nikdo nenapíše a raději přesvědčuje lidi, že jsou banda nevzdělanců.)

Prý jsme také banda daremná, tvrdí další „mem“: jsme na celém světě jediní, kde se zjistilo, že se prodávají vysokoškolské tituly. Zaostalí, prodejní, hnusní… Nikde se to neděje, zní v mediích jednotný hlas. No, pravda je ta, že za pár stovek dolarů anebo eur si můžete dneska přes internet koupit titul a diplom o absolvování vysoké školy po pár kliknutích. Z Francie, Švýcarska, Anglie, USA a různě. Ale presentuje se to na veřejnost tak, že tam všude jinde - oproti Čechám - je to vůbec úžasné. A žádní lžidoktoři tam nejsou!.

Když takhle masírujete národ dvacet let, tak jedny pomlouvačné „memy“ vytvářejí další „memy“ podle slavného Goebbelsova hesla o stokrát opakované lži, co se stane pravdou. Jak konstatují Richard Dawkins (Sobecký gen, Mladá fronta, Praha, 1998) a Susan Blackmoreová (Teorie memů, Portál, Praha, 2001), se podobné „memy“, navazující obsahově a významově na sebe, spolupracují. A sdružují se v „memplexy“. „Memplex“ je seskupení „memů“, jež se množí většinou společně, protože je to výhodnější a efektivnější. Vysoce komplexními memplexy jsou pak různé náboženské nauky či vědecké teorie anebo tzv. obecně rozšířené mínění..

Jak asi u nás tyto „memy“ vznikly? Mediální politika, podporovaná a myšlenkově živená například různými navrátivšími se superlevicovými intelektuály, jako jsou Bělohradský nebo Kohák, začala tím, že zneužila termín profesora Černého „čecháček“. Jako pejorativní odsouzení jakéhokoliv myšlení, které nebylo postmarxistické nebo neomarxistické.. V tomto duchu byla pak vytvořena mediální mantra a posléze mem o „zločineckých podnikatelích“. Cizí firmy byly označeny jako zlodějské, které sem jdou jenom okrádat naše nevinné pracující. Které hnusně vykořisťují. A tak dál a tak dál.

Podíváte-li se na diskuzi na netu - na tu otevřenou - jímá vás děs a hrůza. Veřejný prostor ovládly právě tyto „memy“. Kypí tam nenávist k vlastnímu národu, k vlastním politikům, nenávist k svobodě a demokracii. Pěstuje se tam nenávist k úspěšným, obludné pohrdání podnikateli a prostě všemi, co chtějí něco aktivně dělat. Ještě snad nikdy v dějinách nebyla veřejnost tak zpracovaná k nenávisti sama k sobě, ke svým lidem a svému národu, ke svým politikům. Ke své elitě a dějinám.

Tak koho byste chtěli, aby tihle lidé volili? Demokratické politiky, kteří jsou, jak tvrdí novinářské „memy“, tímhle vším údajně vinni? To myslíte vážně? Když budou tihle frustrovaní lidé volit, tak jedině Paroubka. Ten jim dává naději, že se něco změní. Že už nebudou slyšet o skandálech a zlodějinách úředníků. O úplatných politicích, co kradou a kradou. Tihle lidé, a je jich čím dál víc, doufají, že Paroubek zavede „pořádek“. Že se vším tím imaginárním zlem zatočí. A že bude chvíli klid.

Nedivme se jim. Nikdo nemůže stále žít uprostřed hysterie a ječení. Nikoho nemůžete donekonečna vystavovat stresům. Byla to složitá léta, co prožili po roce 1989. Už chtějí mít chvíli pokoj a výhled na klidnou budoucnost. Nikdo jim přitom nedává žádnou naději. Paroubek ano.

Jedno je jasné. Intelektuálové a media v těchto dvaceti letech jasně selhali. Připravili svými stále se opakujícími, jednoduchými hesly vznik „memplexu“, který vytváří podmínky pro vládu „silné ruky“. A jen díky tomu, že obyvatelé ČR jsou tradičně levicoví a nevýbojní, budou volit Paroubka a ne Jobbik jako v Maďarsku anebo různé nácky jako v Rakousku.

Ono se to Paroubkovi jistě všechno nepovede. Spíš nic. Ale ta naděje, že už nebude všechno kolem nás jen hnusné a špatné, jak nás přesvědčují „memy“, ta je krásná. Pro tu naději stojí za to jít volit. Naděje, to je to, co jste jim, vážení, stále brali. A taky ta trocha klidu.

Myslím, že většina voličů Paroubka ví, že to jeho kralování nemůže dopadnout dobře. Že krach nás čeká, ale až někdy. Teď chceme chvíli naděje. Churchill slíbil lidem v těžkém okamžiku „pot, krev a slzy“. Ale hlavně, hlavně jim slíbil reálnou naději a důstojnost.

Tu jim stále a stále upíráte. A to vám nemohou zapomenout. Vytvořili jste mediální „memokracii“.

Tak aspoň pánové přestaňte ronit krokodýlí slzy nad koncem blahobytu a demokracie. Krkem jste jí mocně dvacet let kroutili právě vy. Pustili jste džina z láhve. Možná vás ten džin brzo sežere.