Díky své profesi se setkávám s lidmi různého povolání a je-li čas, rád poslouchám jejich životní zkušenosti, jež jsou nepřenosné a pro mne zdrojem nesmírně zajímavých informací.

Muž středního věku, speciální pedagog s mnohaletou praxí v škole, kam chodí romské děti. Sděluje, že nastupoval s entusiasmem, který jej během let opustil a on musel „přeřadit“ na zcela jinou vlnu, aby své povolání mohl vykonávat dál bez vyhoření.

Potvrdil to, co jsem kdysi slyšel od jeho kolegyně z jiné školy. Malé děti jsou schopné, učení je zajímá, snaží se spolupracovat. To vše do prázdnin mezi 4. a 5. třídou, kdy 1. září přijdou do třídy zcela jiné děti, bez jakéhokoliv zájmu o učení. Od této chvíle je jakákoli výuka jen karikaturou, nikoho nenapadne, že by mohl získat nějaké vědomosti. Vše je pokryto vulgarismy, a to i z úst jedenáctiletých slečen.

Pokud se objeví mezi žáky bílá vrána, tedy kdosi, kdo na tento obvyklý úzus nechce přistoupit, stane se terčem posměchu ostatních spolužáků a nakonec to pro svůj vlastní klid vzdá.

Tyto školy nemají vůbec nouzi o peníze, právě naopak. Pokud chtějí nějaké vybavení, mají je pomalu dřív, než stačí říct. Je však nutno podotknout, že toto vybavení je v podstatě k ničemu, neboť není pro nezájem žáků využíváno.

Bavili jsme se o tom, proč pedagogové „nevyzobou“ ony snaživé děti tohoto etnika, u nichž by byla alespoň nějaká perspektiva dobrého vzdělání a možnost dostat se z nepříznivé sociální determinace jinam. Tak, jako tomu bylo v polovině 20. století v USA, kde se postupně podařilo vytvořit černošskou elitu s jejím vrcholem, kterým byl Barack Obama v čele USA. Onen pedagog mi sdělil, že i přes snahu se o toto pokusit bývají za podobné pokusy osočováni z různých stran, jak zřizovatele, tak různých podivných společenství, jejichž představitelé si přijdou školu prohlédnout a po této hodinu trvající vizitaci mají pocit, že vědí o problému absolutně všechno.

Budu nyní „nekorektní“ a nepochybně nařčen z rasismu. Nicméně se domnívám, že stávající systém vzdělávání Romů je neefektivní, drahý a de facto k ničemu. Nelze očekávat, že přísunem množství peněz se podaří překročit onen pomyslný Rubikon a z těchto dětí se začnou masivně generovat špičkoví vědečtí pracovníci, právníci atd. (čest výjimkám). Stát si dle mého oním uplácením dělá alibi, aby nemusel řešit závažný fakt, že tyto děti jsou prostě jiné a že by měly mít vzdělávání „ušité“ na svou povahu a naturel. Že je možná lépe, aby z nich vyrůstali špičkoví muzikanti, tanečníci a umělci všeho druhu, kteří možná nebudou umět integrály, ale obohatí společnost a sebe tím, co opravdu budou umět a co jim přinese pocit štěstí.

S panem pedagogem jsme se rozloučili. Na závěr mi řekl, že výše uvedený názor sdílí značné množství jeho kolegů a kolegyň a dokonce i někteří lidé, kteří pracují na úřadu zřizovatele. Všichni vědí, že pokud by své vidění problému zveřejnili, byli by napadeni a osočeni z rasismu a xenofobie. Viníkem stávající situace je jednoznačně stát a jeho nesmyslná politika, která se místo cíleného zaměření dát šanci dětem, které se narodily v sociálně nepříznivém prostředí, pošle peníze, aby si vytvořil alibi. Že je to krátkozraké, vědí všichni.

Otázkou zůstává, kdo se odváží zvolat, že král je nahý.