„Viru zatím podlehlo dvě stě padesát občanů a také všechny ekonomické sektory České republiky.“ Takhle by to ve večerních zprávách měli zpod alibistického štítu hlásit. Naše země nejenže nevzkvétá, ona ani nevadne, naše země tímhle tempem začne dost rychle hnít.

Mise splněna. Češi zastrašeni. Důchodci téměř pohřbeni zaživa. Cílem bylo, aby se nikdo na nic neptal, aby všichni byli zaměstnáni mytím rukou a tleskáním lékařům a aby se uličníkům ve vládě pod rouškou ničivé pandemie hospodařilo s tímhle státem zase o poznání snadněji. Wu-chan jim nahrál do karet. Bojím se, že to tady všechno půjde do kytek. No, do kytek… Řítíme se spíš na kompost.

A jsme to právě my, kteří se to tu v následujících dekádách budou snažit dát zase do kupy. My, studenti, kterým se díkybohu i v těchto nelehkých chvílích dostává plnohodnotného vzdělá-. Ne, z toho si nemůžu ani dělat srandu.

Školství teď vypadá jako já, když se snažím o výmyk na hrazdě. Někomu se chce při pohledu smát, někomu brečet a zbytek dělá, že to radši nevidí. Obojí je tragédie, ale obojí se dá taky zlepšovat. To školství snad i snadněji. Jo, až tak jsem na tom s gymnastikou bídně.

Ze spaní mě nedávno probudila noční můra. Byla neskutečně děsivá. Zdálo se mi, že jsem si zapomněla zkontrolovat jeden z osmi zdrojů, kam moji učitelé zadávají domácí práce, a prošvihla jsem odevzdání projektu! Uf! Ale byl to jen zlý sen, to jsem poznala hned. Ve skutečnosti máme zdrojů totiž jenom skromných sedm.

Studenti se museli prakticky ze dne na den stát IT experty v oblasti internetových komunikačních platforem. U kantorů na naší škole se projevil dosud skrytý talent v rozsévání zadání domácích úkolů po všech možných i nemožných místech.

Inu, cítím se teď poslední dobou jako houbař. Sem tam si řeknu, že je na čase se podívat, jestli se neobjevilo něco nového. Stane se, že se vrátím s prázdnou, ale občas se nestačím divit, jak moc jsem toho našla. Sem tam mi nějaký exemplář unikne, jako potvůrka se schová, v lepším případě si ho vyzvednu při příští návštěvě, v horším tam zůstává bez povšimnutí. Mám už svá oblíbená místečka, kde hledám opakovaně a vím, že z toho něco kápne, ale párkrát se stalo, že jsem na nějaký kousek narazila čistě náhodou po cestě. Sbírání hub a úkolů má hodně společného. Vždycky najdete něco jedovatýho.

Podtrženo, sečteno, hlava mi nebere, jak i po necelých dvou měsících po uzavření škol stále neexistuje jednotná forma on-line výuky. A nemusela by být ani jednotná, třeba ať jsou způsoby klidně dva, ale, proboha, ať jich není sedm! IQ můžete mít Einstenovo, ale stejně se v tom stávajícím režimu nevyznáte. Je to chaos se špetkou zoufalství zakápnutý očividným pochybením při snaze spojit dohromady slovíčka „učitelé“ a „nové technologie“.

Ale abych nebyla jen poslem špatných zpráv, upřímně doufám, že s sebou zkáza po covidu přinese také jasně definované postupy jak se chovat, kdyby nastala, nedej bože, podobná situace znovu, a že školy dohlédnou na to, aby jejich zaměstnanci uměli používat moderní nástroje.

Domácí výuka s rodiči má výhodu v tom, že maminky a tatínkové konečně vidí, co že se to jejich žáčci v té škole vlastně učí. Jistě by mi mnozí z nich dali za pravdu, že často nestačí zírat nad tím, co musí doma svou dcerku či svého synka vyučovat. Doufám, že by se tak konečně mohla zvednout větší vlna protestujících proti zbytečně složitým, někde přeplněným a někde strádajícím vzdělávacím plánům, protože, věřte mi, nemá smysl, aby se student v rozmezí čtyř let učil dvakrát o těch samých organelách v buňce, o těch stejných egyptských faraonech a o totožných neměnných uhlovodících. Jak je ale možné, že např. v dějepise není dostatečně zakotvena historie dvacátého a jednadvacátého století? Proč by toho běžný středoškolský student dokázal vyplodit víc o australopithecu, který žil před čtyřmi miliony lety a o kterém se učil opakovaně, než o tom, proč se ještě málem včera střílelo i třeba v Chorvatsku, kam teď všichni vesele jezdíme na dovolenou k moři. Konečně by se k někomu u moci mohla dostat informace, že cizí jazyk se nedá naučit nekonečným vyplňováním stupidních cvičení v učebnici, že do diktátů nepatří chytáky, jako jestli se „slynout“ píše s měkkým nebo tvrdým, protože to stejně nikdo z nás v životě neřekne, a že prostě není správné mít celý vzdělávací systém postavený na memorování faktů, ale je daleko důležitější si je umět najít a pobavit se o nich!

Doufejme, že se české školství po konci tohoto šílenství nevrátí do svých pohodlných vyjetých kolejí, ale bude možné v něm najít, byť malý, posun. Doufejme taky, že se bude mít pro koho posouvat. Nechat studenty opustit školní režim je velká odvaha a zkouška hlavně pro ně samotné. Je rozhodně příjemnější vstávat každé ráno v půl dvanácté a opisovat písemky z internetu, než po pár hodinách spánku dojít na autobus, pozorovat zapšklé tváře rozespalých spolucestujících a potom si jít odsedět těch několik hodin do školní lavice a dávat u toho pozor. Nebo to alespoň předstírat. Snad se do škol vrátíme v co nejhojnějším počtu.

Nuže, jak se říká, „všechno špatné je pro něco dobré“ a „co tě nezabije, to tě posílí“. Doporučovala bych českému školství si tato dvě rčení vzít k srdci. Teď je ideální šance překopat systém k lepšímu. A jestli se to nestane, tak už budu fakt Plagat.

Autorka je septimánka