Koncem listopadu byla zahájena série panelových diskuzí k dlouhodobému záměru vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky na období 2023-2027. Hned v první sérii, konkrétně v části nazvané Moderní základní vzdělávání pro 21. století, jejíž záznam je k dispozici zde, byl oznámen záměr ministerstva v relativně brzké době zrušit známky na vysvědčení pro první tři ročníky základní školy. Smyslem tohoto opatření má být změna hodnocení ve vzdělávání směrem k podpoře zavedení formativní zpětné vazby do běžné praxe škol, což má být jeden z dílčích kroků pro realizaci prvního strategického cíle (rozvoj klíčových kompetencí).

V následné diskuzi pak zazněly i k tomuto bodu některé komentáře, otázky či připomínky – např. obavy, jak bude toto opatření přijato rodiči (prarodiči), i učiteli samotnými, zda bude dost času na přípravu i následnou realizaci, popř. zda bude zavedena formativní zpětná vazba i na práci učitelů (ze strany zřizovatelů či ČŠI). Osobně se mi velice líbil komentář mgr. Jiterského, vycházející z jeho vlastní praxe čerstvého ředitele ZŠ po zavedení RVP zhruba před 15 lety, kdy mu chybělo vysvětlení toho, proč tato změna přichází – proč má měnit to, co dělal doposud a co dle vlastního přesvědčení dělal dobře. Jakkoli bych si přál, aby se i s tímto poznáním záměr povedl, obávám se, že to dopadne přesně naopak: k nějakým změnám určitě dojde, avšak většinou bez zmíněného porozumění, a konzervativní část veřejnosti toto opatření nakonec odmítne – částečně i oprávněně, protože něco ztratí, aniž by se jim dostalo náhrady. K této hypotéze mě vede chybějící shoda na tom, co znamená kvalitní škola, o čemž jsem psal v minulém článku. Ostatně ale i v panelové diskuzi zaznělo, že připravovanými reformami se zabývají stále titíž lidé a většina učitelů, ředitelů, nemluvě o veřejnosti má o návrzích zavádějící, pokud vůbec nějakou, představu.

Nejprve pár slov k samotnému formativnímu hodnocení. Tato dovednost, tj. schopnost jej přijmout i poskytnout, ale i dlouhodobě pracovat s jeho závěry, patří do základní výbavy všech znalostních pracovníků (v rámci modelu kompetencí by patřila do komunikativní či sociální/personální oblasti). A nejedná se vůbec o nic triviálního, protože naráží na řadu překážek – odvaha se projevit (zejména v hierarchických společenstvích nebo tam, kde je primární reakcí na chybu trest), možnost emočně zranit hodnocenou osobu při neobratné, byť obsahově přesné formulaci, sklouzávání k nicneříkajícím frázím nebo skrývání se za fasádu, abych jmenoval alespoň některé z nich. Správné využívání této dovednosti v rámci vzdělávání by jistě vedlo i k širšímu osvojení se všemi pozitivy, které využívání zpětné vazby má. Nesprávné využívání však může stejně tak dobře napáchat mnoho škody.

V prostředí, ve kterém se pohybuji, se často využívá technika tzv. retrospektivy. Tato relativně jednoduchá technika spočívá v tom, že periodicky (v našem případě na kvartální bázi) odpovídáme na otázky: 1) co jsme v minulém období dělali a chceme v tom pokračovat, 2) co jsme dělali a chceme s tím přestat a 3) co jsme nedělali a chtěli bychom s tím začít. Poslední dobou se zdá, že by byla vhodná ještě jedna otázka 4) co se podařilo dokončit. Asi by nebylo problém dát ke každému závěru „známku“ či jiné hodnocení na škále, avšak hlavním smyslem je shoda na dalších krocích – to mj. předpokládá, že musí existovat možnost tyto kroky měnit dle vývoje situace a preferencí hodnotících. Do jaké míry bude tato možnost u kurikulární výuky?

Další důležitá pozorování souvisí s časem – jak často by se tato setkání měla konat a kolik času bude třeba na jejich přípravu a realizaci? Kvartální periodicita je spíše na horní hranici smysluplnosti (osobně bych očekával, že vhodnější bude 6-8 týdnů) a i kdyby učitelé dokázali hodnocení vykouzlit na místě, budou potřebovat čas na diskuzi, kde se toto hodnocení vysvětlí, popř. opraví ke vzájemné shodě. Bude-li mít učitel na starosti, řekněme, 20 dětí, kterým je třeba poskytnout zpětnou vazbu, bude to znamenat každý cyklus navíc několik hodin práce, kterou dnes nevykonává. Bude na to mít časové kapacity?

I z těchto důvodů bych se přimlouval, aby se s aplikací spíše, než plošně začalo selektivně – s těmi na straně učitelů i rodičů/dětí, kdo o tuto službu má zájem, věří v její smysl a také bude chápat, pokud vše hned nepůjde jak po másle. Teprve až se podaří vychytat mouchy a také až bude k dispozici dostatečná kapacita, jejíž velikost bude možné na základě těchto prvních zkušeností mnohem lépe predikovat, je možné přejít k širšímu nasazení, ale i potom bych doporučoval raději postupně přidávat, podle principu sněhové koule než provést změnu najednou. Klíčovými ukazateli jsou kvalita a spokojenost, nikoliv množství.

Zastavme se ale na chvíli ještě u hodnocení známkami. Známky, jako ostatní hodnocení na škále, skrývají nebezpečí, že budou interpretovány jako objektivní hodnocení. Za mých školních let se používaly přístupy jako aritmetický či vážený průměr průběžně získávaných známek, což přeci nemůže dávat neobjektivní výsledky, že? Ve skutečnosti, pokud vynecháme oba extrémní konce osy, může se stát, že se celková známka při obdobných výkonech může lišit až o dva stupně, ať už je to způsobené hodnotícími kritérii, rozdílnou obtížností zadání, četností testů určitého typu, četností testů vůbec atd. Na toto téma existuje i z jiných oborů řada vědeckých prací (např. Budescu/Bruderman), popř. i tento článek, z nichž jasně vyplývá doporučení neužívat hodnocení na škále v rozhodovacím procesu žádným způsobem. Aplikováno na školství by to znamenalo zákaz brát známky na vysvědčení jako kritérium pro přijetí na vyšší stupeň. Takovéto opatření je možné aplikovat plošně, okamžitě a ani nebude třeba jej příliš vysvětlovat.

Nehodí-li se známky k vzájemnému porovnání hodnocených, k čemu se tedy hodí? Pokusím se to popsat na velice osobním prožitku. I naše nejmladší dcera, přestože jí teprve nedávno byly dva roky, už dostala první vysvědčení. V některých disciplínách, jako jsou Tanečky nebo Zpívání, by se jí mohlo dařit lépe, zato v Bojových uměních a Pomoci ostatním měla čtyři hvězdičky ze čtyř možných. Odborníci na marketing by k tomu určitě měli vysvětlení, ale za sebe říkám, že zážitek, kdy vám někdo dá do ruky takovéto sdělení, žádné slovní hodnocení nikdy nahradit nedokáže.

Formativní hodnocení, známkování, a třetím je kriteriální hodnocení nezávislou zkušební komisí, nejsou vzájemně se vylučující, ale spíše komplementární způsoby hodnocení a není chybou známek, interpretuje-li je někdo nevhodným způsobem. K jejich rušení by proto mělo dojít tehdy, kdy jejich příjemci usoudí, že už je nepotřebují, protože jim je ostatní způsoby dokáží nahradit. Současný návrh však povede spíše k tomu, že navrhované zrušení známek v prvních třech ročnících vytvoří další překážku pro zavedení formativního hodnocení. Proto by bylo vhodné jej přehodnotit.