18.9.2020 | Svátek má Kryštof


ROZHOVOR: S Havlem je to jako s většinou umělců

13.8.2020

„Nemohu se zbavit dojmu, že Václav Havel už dnes nepožívá mezi občanstvem zdaleka takové obliby jako v roce 1990,“ napsal jste u příležitosti uvedení nového filmu o Václavu Havlovi do kin na svůj fb. Jak vy s odstupem doby Václava Havla hodnotíte?

Nemám moc rád extrémistické názory. Byl to moc vlídný, milý člověk. Ovšem nepatřil jsem do okruhu jeho osobních přátel. Hodně se zasloužil o pád Husákova režimu, ale bohužel, jako prezident v mnoha právních a ekonomických kauzách hanebně selhal. Rovněž nepochopil, že se nemůže chovat v prezidentské roli jako bohém. To prostě nejde...

Odpůrci Václava začali postupem doby mluvit o tom, že Havel si ani před rokem 1989 nežil špatně. O kriminále, kde nějakou dobu pobýval, se mluví jako o „fešáckém“, poukazuje se na to, že jezdil mercedesem, že bez peněz rozhodně nebyl… Co na to říct?

Mnoho věcí z předlistopadového období není dodnes vyjasněno. Existuje řada zcela kontroverzních, protichůdných výpovědí... ale nesmí se o jeho problémech moc veřejně mluvit. (Mohl by vás mladý Železný vyhodit ze studia ČT. :-) ) Já věřím jenom tomu, co jsem sám zažil anebo znám z výpovědí lidí, kterým důvěřuji a nemám důvod o jejich slovech pochybovat.

Vy jste se s Havlem jako novinář setkal osobně v těch porevolučních letech. Jak na vás působil tehdy?

Havel se nikdy nechoval povýšeně a s novináři vycházel výborně. Ale je to s ním jako s většinou herců, umělců, zpěváků. Jedna tvář je pro publikum a často úplně jiná, utajovaná, v soukromí. O soukromém životě Havla toho už byl napsáno hodně. Z vyprávění mé bývalé lásky (se kterou měl mimomanželský vztah) vím, že to byl, jako mnoho lidí malého vzrůstu, hodně zakomplexovaný človíček, který si stále musel něco dokazovat... tedy, že ho každý miluje, že je pro ženy neodolatelný a tak podobně.

Ve své knize Takoví jsme byli, jste napsal, že zatímco Václav Havel byl při vašem setkání na koncertě The Rolling Stones velmi zábavný a příjemný, Olga Havlová byla, cituji: „naopak velmi nepříjemná“. Co se tehdy odehrálo?

Olga byla hodně zatrpklá (ani se jí nedivím) a nepřátelská. Ani mě nechtěla k Václavovi pustit na slíbený rozhovor na strahovském stadionu. Havel si to ale nakonec prosadil. Moc hezky jsme si popovídali. To interview mám dodnes v tištěné formě uložené. Havel mi vysvětlil, že muzice vůbec nerozumí a tak třeba „slavné“ Plastic People podporuje z čistě politických důvodů, ale poslouchat je, to by opravdu nemusel... :-)

Když odbočíme od Václava Havla, ve své knize jste popsal i setkání s Alexandrem Dubčekem, které vás ale podle všeho zklamalo. Čím konkrétně?

V roce 1990 byl už Dubček hodně senilní. Nebyl schopen souvislého projevu a sestříhat s ním natočený rozhovor pro Radiožurnál, to bylo skutečné martyrium. On opravdu nebyl nikdy žádný „lumen“ a jeho písemný projev byl určitě lepší než ten mluvený. Komunisti si jej vybrali do svého čela v roce 1968 hlavně pro jeho neškodnost. Byla to vlastně taková nastrčená figurka... a naivní děvčata, jako Kubišová a Janžurová, jej milovala a nosila mu dárky.

Řada lidí si ale tehdy v těch revolučních dnech myslela, že prezidentem bude spíš Dubček než Havel. I přes vaši zkušenost ze zmíněného setkání, byla nebo nebyla by to lepší volba?

Otázka zní jinak... co by byl menší malér? Dubček by neudělal vůbec nic, respektive jen to, co by mu doporučil Čalfa. Havla si vybrali jeho disidentští přátelé a národu, který jej vlastně vůbec neznal, jej náležitě mediálně doporučili. Suma sumárum. Havel byl úspěšný dramatik a divadelník, ale po zvolení do role prezidenta měl rychle svůj post opustit, přesně tak, jak původně slíbil. Ale to víte... jak zakomplexovanému člověku rychle moc zachutná... :-)

Ve své knize zmiňujete, že jste se poměrně často setkával i s Milošem Zemanem a že vás neměl rád, ale vaše komentáře v pravicovém tisku zřejmě četl pravidelně…

Jo, jo... Miloš Zeman, to byla a je jiná kategorie. Arogantní, sebejistý, ambiciozní politik... konečně podobně jako Václav Klaus. Rád mě neměl. Já byl zarytý pravičák a on byl tehdy takový reformní, přesvědčený levičák. Tak jsme se popichovali, špičkovali, ale v dobrém. Při setkání mě ironizoval a já mu to pak oplácel v Metropolitanu. :-) On se ale od listopadu 1990 hodně změnil. Nyní se nevídáme, ale zvykl jsem si na něj a mám ho docela rád.

Říkáte, že Miloš Zeman byl podobný jako Václav Klaus…

Václav Klaus byl jediným, polistopadovým politikem, ze kterého se mně při setkání opravdu „třásla kolena“. Nesmírně autoritativní osobnost... a velmi jasnozřivý. Netroufám si dodnes jeho rozhodnutí jakkoliv hodnotit. Skutečná osobnost. Moudrý člověk. Kdyby se rozhodl kandidovat na prezidenta v příštím období, určitě bych mu hodil svůj hlas. Lidé, kteří se dnes o něj otírají, nemají ani zlomek jeho inteligence. Moderoval jsem mu jeho první, televizní presskonferenci a jsem na to dodnes hrdý.

Vy jste za svůj život vyzkoušel celou řadu profesí, živil jste se třeba i jako zpěvák a dokonce i jako diskžokej. Setkával jste se tedy s celou řadou umělců. Na jaké setkání nikdy nezapomenete?

Tak třeba... setkal jsem se v Karlových Varech v Puppu (tehdy Grandhotel Moskva) s Deanem Readem. Jaký byl? Veselý člověk, přátelský s pevnými názory. Když jsme se pustili do diskuze o socialismu, tak Vašek Neckář, který seděl s námi, obracel oči v sloup a kopal mě pod stolem. Měl o mě strach, abych se nedostal do průseru. Já ale nedbal a diskutoval jsem dál. Nestalo se nic, Dean Reed na mě nežaloval a Vaškovy obavy byly zbytečné. Dean Reed byl sice komunista, ale výchovou demokrat, a tak byl schopen akceptovat i odlišný názor. Názory jsme měli hodně odlišné, ale mohli jsme si přátelsky popovídat. Byl to levičák, ale rozhodně to nebyl žádný udavač.

Velmi zajímavé bylo i setkání s Johnem Lennonem v Londýně. Moc milý člověk, ale určitě to nebyl žádný zarytý levičák, spíše člověk s velkým zájmem o lidi a jejich osudy. Toužil usilovat o mír na celém světě. Tak trochu snílek. John mi řekl, jak moc nám fandí a doufá, že se těch Rusáků brzy zbavíme. Bohužel se mýlil. Měl ale velmi upřímný zájem o dění v Československu a vyptával se mě na to, jak to u nás vypadá. Zeptal se mě, jestli mám všechny jejich LP desky a já, abych nevypadl jako blbec, jsem mu řekl, že ano. Nebyla to pravda a já jsem je pak musel pracně a za mnoho peněz shánět. John mi pak řekl, že právě Beatles vydávají nový single a ten určitě nemám. Přinesl mi dvě krabice singlů, po 30 kusech, s deskou Hey Jude/ Revolution. Řekl mi, to Hey Jude nehraj, to je blbost, ale rozdej tuhle desku kolegům v Praze a hrejte Revolution, ať mají Rusáci vztek! Výsledný dojem z Lennona? Velmi inteligentní, přemýšlivý člověk.

A co naše hvězdy té doby? Gott, Matuška… Co je pravdivé na průšvizích, o kterých se v kuloárech v té době mluvívalo? Legendární byla například historka, jak měl Matuška močit z balkonu. Podle Evy Pilarové, která měla být také u toho, se ale jednalo o pomluvu...

Všichni naši zpěváci a herci, které jsem v životě potkal, byli tak trochu „průšviháři“. Gott, Matuška, Hrzán, mladý Brodský, ale jenom tak mírně. Žádné velké maléry. Spíše jim bývaly připisovány maléry vysloveně vymyšlené. A to byl právě případ i toho močení z balkonu. Prostě to všechno byli normální lidé. Zahledění do sebe, ctižádostiví a plní obav, zda ještě budou slavní zítra a zda budou mít „na chleba“.

Když tak vzpomínáme, co to v předrevoluční době bylo takzvané PKS? Jak fungovalo a jaké umělce sdružovalo?

PKS – Pražské kulturní středisko, to byl náš strašák i živitel. Ten, kdo se lísal k vedení, to měl dobré. My ostatní, kteří nechtěli vstoupit do KSČ, jsme se třásli při každém převzetí doporučeného dopisu. Mohl bych jmenovat ty „chytré, opatrné“, kteří vstoupili do „partaje“ a měli pohodlný život, ale nebudu. Už je to dávno a dnes mě ani trochu nezajímají. Ale o živobytí se strachovali i umělci „režimní“. Tak třeba Jiřina Švorcová, byla docela hodná a milá, ale když jsem natáčel na video profily umělců pro agenturu, tak mi podstrčila „úplatek“, zelenou stovku s Gottwaldem, abych ji natočil pěkně... :-) (Mám ji dodnes schovanou na památku.) Ovšem lidé, jako můj kamarád Jirka Vochomůrka, legendární „únosce letadla“, to měli opravdu těžké. PKS je vůbec nechtělo zaregistrovat, a tak nakonec musel i s přáteli „zahnout kramle“ do Německa – a moc si to tam odskákal. Byl to opravdu chytrý kluk, ale vězení jej totálně zničilo.

Politiků i umělců jsem v životě potkal hodně a mohl bych o tom dlouze vyprávět. Na to tady ale není prostor. Když nebudete mít nic lepšího na práci, mrkněte do mojí knížky „Takoví jsme byli“. Vyšla před necelým rokem a určitě vás pobaví. Slibuji. (A je v ní i spousta kuriózních fotek.)

Mluvíme-li o umělcích před rokem 1989, co říci na výčitky, které padly vůči některým, například Karlu Gottovi, že proti předrevolučnímu režimu „dostatečně nebojovali“?

Blbost. Karel Gott byl velmi konzistentní a vždy zastával názor, že zpěvák má zpívat a do politiky se neplést. Ne snad, že by názor neměl, ale nikomu ho nesděloval a když už, tak velmi decentně. Kéž by si z něj některé současné rychlokvašky, jako Geislerová anebo Mádl, vzaly příklad. Jenom ze sebe dělají idioty.

A je někdo z umělecké sféry, kdo vás po revoluci opravdu zklamal?

Úplně nejvíc mě zklamal Michal Kocáb. Vzpomínám si, jak byl vystrašený na schůzi PKS ve velkém sále Obecního domu... a pak se pasoval do role velkého organizátora odsunu sovětské armády (oni by samozřejmě odešli tak jako tak). Pak se s kamarády napakoval v podvodném fondu TREND a dnes plácá nesmysly. Trapné...

Ptal se David Hora, PL, 11.8.2020



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.