Nenávist na internetu. Tak se jmenovala konference určená politikům, soudcům a dalším veřejným činitelům, aby věděli, jak si poradit s nenávistnými útoky na internetu. „Z naší analýzy soudních rozhodnutí však vyplývá, že se nenávistných projevů téměř vždy dopustili lidé, kteří ještě nikdy nebyli soudně trestáni. Tito jinak ‚slušní‘ lidé nevnímali své jednání jako protiprávní a vůbec si neuvědomili, že právo platí i na internetu. To, co napsali, by pravděpodobně živému člověku nikdy do očí neřekli, a právě v tomto pocitu anonymity a beztrestnosti vidím velké nebezpečí,“ řekla k tomu ombudsmanka Anna Šabatová. Je tedy skutečným nebezpečím neznalost lidí, kteří si neuvědomují souvislosti?

Řekl bych, že oni si spíše ani neuvědomují, že by konali něco trestného, anebo je jim to jedno. Průzkum, o kterém Anna Šabatová hovořila, neznám, ale např. Ondřej Kolář, starosta městské části Praha 6, který byl dotčen nenávistnými komentáři ohledně sochy maršála Koněva, zase soudí, že „podle policie jsou původci takových výhrůžek obvykle lidé sociálně slabí, na podpoře, nezaměstnaní, často mají problémy s alkoholem či jinými návykovými látkami, řada z nich žije stále u rodičů, i když mají dávno věk na to, aby se odstěhovali, a valná většina z nich to píše pod vlivem alkoholu“. To, že si lidé neuvědomují, že co jsem řekl včera v hospodě, mohu dnes popřít, nebo alespoň zpochybnit, ale s tím, co jsem napsal na facebook nebo twitter, již tak jednoduché není, to je asi pravda.

V Právu 26.10 píše Lukáš Jelínek ve svém komentáři toto: „Ti, co poškodili pomník Rudé armády v Komenského sadech v Ostravě, nebyli hloupí, nýbrž plni zloby, nenávisti….“ Ptám se, jak se liší nenávist těch, kteří o Rudé armádě píší nenávistné komentáře na internetu, od těch, kteří šli z téže nenávisti poškodit památník. A odpověď je zjevná: liší se činem! Napsat na facebook nenávistný komentář je jistě nepřijatelné a hloupé, ale jít škodit a zabíjet z téhož důvodu, nebo navádět k tomu, je neskonale horší. To a nikoliv pouhá verbální vyjádření bychom měli považovat za nebezpečné. Možná si to ani dost neuvědomujeme a neodlišujeme. Snad si čtenář vzpomene na scénu z filmu Dvanáct rozhněvaných mužů, ve které jeden z porotců pokládá za důkaz viny obžalovaného z vraždy jeho zvolání „Já tě zabiju“, ale když pak on sám stejná slova v hádce použije, musí mu jiný porotce připomenout: „Ale jistě jste to nemyslel vážně, že?“ Jaká je asi souvislost mezi nenávistnými projevy na internetu a nenávistnými činy proti majetku nebo proti osobám? To by asi řekli spíš sociologové, ale ti na zmíněné konferenci chyběli.

Sám jste zmínil rozdílnost nenávistných projevů – například proti člověku, který pálil žehličkou dítě, kterou společnost může považovat za oprávněnou. Napsal jste: „Nedostáváme se potom do situace obvyklé v minulých dobách, kdy některé projevy nenávisti byly považovány za přijatelné, neboť se jednalo o projev pochopitelného rozhořčení pracujících, ale jiné naopak za navádění k trestnému činu? Bude něco tolerováno a něco již nikoliv? Jeden z přednášejících na této konferenci položil řečnickou otázku: existuje právo nenávidět? A pokud mám takové právo, mohu se s ním, třeba veřejně, svěřovat? Kdo to rozhodne?“ Kde tedy hledat správnou cestu? Jak rozlišovat?

To je a bude asi obtížnější, než si mnozí myslí. Je přece zcela zjevné, že přístup i k projevům nenávisti je ve společnosti velmi selektivní. Téměř každá část společnosti nějaké nenávistné projevy toleruje, pokud je přímo neakceptuje, a jiné nenávistné odsuzuje. Nenávistný projev k onomu „otci“, který jsem uvedl, by asi získal obecnější shodu, ale kolik takových případů je?

Trochu jsem rozuměl výtkám, které se objevily na sociálních sítích a které vytýkaly zmíněné konferenci, že byla zaměřena jen na nenávistné projevy k menšinám, Romům, LGBT, ženám apod. Nad obecnými nenávistnými výroky třeba na adresu politiků, národa nebo skupiny voličů (presidenta) se nikdo nepozastavuje. Nedávno však jeden soud vyslovil povinnost předsedy vlády omluvit se jedné z účastnic demonstrace za obecný výrok o tom, že „demonstranti byli podplaceni“. Mohu já požadovat omluvu za nenávistný obecný výrok, že „Češi jsou rasisté“? Asi by se tentýž soud takové žalobě divil….

Ale proč se bavíme jen o nenávisti na internetu? Absolventka střední knihovnické školy, která se živí jako herečka v magazínu Lidových novin Pátek z 25. října prohlašuje: „Zeman je zpřítomněním toho nejnižšího a nejpodlejšího, zlomyslnosti a pýchy – a pan Babiš je macho, v jehož světě jsou jen slova jako produkt výkon a obrana, znásilňuje českou krajinu, likviduje diversitu, je schopen očernit vlastní děti aby zůstal u moci“. Kdyby toto „vyšlo“ na internetu hodnotili bychom to jak?

Jsme více otrlí dobou? Dokážeme tolerovat více a tvrdší výroky a urážky? A čím to je? Je to projev modernizace společnosti, nebo spíše její vulgarizace?

Že jsme dnes ochotni brát za běžné to, co ještě před lety bylo nepředstavitelné, je přece v lidské společnosti zcela běžné. Vezměme třeba oblékání. Dnešní plavky a plavky před sto lety. Odhalený dámský kotníček jako skandál před lety a dnes minisukně? Nenazval bych to zhrubnutím. Daleko větší problém vidím v důsledku ne již pouhé ztráty, ale v naprostém vymizení jakékoliv autority. Dnes není nikdo, komu bychom dali zapravdu, i když si sami myslíme něco jiného. 

Co dříve řekl učitel nebo jiná obecně vážená osobnost, bylo bráno jako jisté měřítko hodnot, obecného vkusu a morálky. Kdo je dnes takovou osobností? Považuje se za ni každý a nazývá se to svobodou. Jsem vždy spíše pobaven, kolik ústavních právníků a politologů se objeví na sociálních sítích v souvislosti s jakýmkoliv právním nebo politickým problémem. Oni neříkají svůj názor, což by jistě bylo možné a vhodné, ale soudí jiné za to, že nesdílejí jejich představu o věci. A to je nepřijatelné.

Jak vy sám vlastně vnímáte dnešní způsob komunikace vedený především přes technologie? A jaké to může mít následky?

To se ve svém věku neodvažuji soudit. Šeptání si sladkých slovíček někde v mlází bylo i pro moji generaci příliš romantické a spíše k posměchu, a tak si nějak nemyslím, že by milostná vyznání prostřednictvím SMS byla méně láskyplná jen pro tu formu. Rozdíl je však v tom, že slovo již není jen vyřčené, ale – podobně jako je tomu u nenávistných sdělení - dohledatelné. Vidím spory ne o tom „Tenkrát jsi mi přece slíbil a řekl…“, ale o tom „Podívej se, co jsi mi tenkrát napsal…“. A to je rozdíl, který si mnozí, a to nikoliv pouze v milostné korespondenci, neuvědomují…

A jak tedy podle soudce Nejvyššího správního soud Langáška zajistit, abychom ochránili svobodu slova a svobodné prostředí na internetu?

Přesně to je ten hlavní problém a hlavně společný úkol intelektuálů a vůbec veřejně činných osob. Otázkou je, proč vlastně máme nějaké projevy na internetu a vůbec sociálních sítích postihovat. Proč nenechat svobodu slova bez jakéhokoliv omezení? Často slyšíme, že nenávistné a rasistické projevy je třeba stíhat, neboť ty v minulosti vedly až k holokaustu. To je ovšem poněkud zjednodušené, neboť k holokaustu vedlo nikoliv to, co si Hitler a pár šílenců myslelo a psalo o Židech, Slovanech a méněcenných rasách, ale to, že tito lidé dostali (ve volbách?) politickou moc. To je to poučení z minulosti. Nebýt právě toho, dnes bychom si jejich výplody četli jako historické kuriozity a nikoliv jako návod k jedné z tragédií lidstva.

Ale přece, bez ohledu na svobodu slova nikdo nemá žádnou povinnost snášet urážky a zásahy do své důstojnosti a cti. Podle mého názoru je ochrana lidské důstojnosti možná jediným důvodem, proč bychom měli mít právo omezit svobodu slova. K tomu svoboda slova nesmí být zneužívána.

Obávám se však, že poněkud přehlížíme tu část nenávistných projevů, které signalizují vážnější problémy ve společnosti. Sociální rozdíly nás mohou ohrozit více, než nějaké výkřiky omezených hlupáků. Jan Vítek nedávno napsal: „Jedno procento boháčů vlastní čtyři pětiny veškerého bohatství, které lidstvo loni společnou prací vytvořilo. Stovky milionů lidí žijí v naprosté chudobě, zatímco pár desítek miliardářů neví, kam s penězi. Kdyby utráceli každou hodinu milion dolarů, museli by žít několik stovek let.“

Bojme se spíš oněch Steinbeckových „hroznů hněvu“, neboť těch se potíráním nenávistných projevů na internetu jen tak nezbavíme.

Otázky kladla Zuzana Koulová, PL, 31.10.2019

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem

Autor je zástupce ombudsmanky