Pětapadesát českých občanů se obrátilo na vrcholné ústavní činitele s žádostí, aby o umístění americké radarové základny na našem území rozhodlo celonárodní referendum. Obávám se, že kdyby šlo o signatáře naprosto neznámé, takřka nikdo by se o tom nedozvěděl. A kdo ví, zda by s nimi vůbec někdo jednal, někdo jim odpovídal. Leč v oné rozrůstající se pětapadesátce je řada umělců, vědců, špičkových odborníků. Pravda – nikoli na zajištění bezpečnosti. Jenže co už vážnějšího může být předmětem veřejného zájmu!? Nehovořím o možné perverzní choutce některých jedinců nebýt chráněn a naopak být jednoho dne srovnán se zemí. I když i na to má každý volič právo. Klíčové je, že nejde se na veřejnost obracet jen tehdy, když zpívá stejnou písničku s politickými elitami. Je-li dobrá k tomu, aby volila tu do Sněmovny, tu do Senátu, tu do Evropského parlamentu, tu do krajských, tu do obecních zastupitelstev, nemůže nebýt dobrá k rozhodování o jednotlivých otázkách. Nemusí znát technické detaily, musí však umět formulovat – byť třeba obecné - politické zadání.

Nechejme ale referendum samotné tentokrát stranou. Všimněme si spíš reakcí na legitimní nárok občanů demokratického právního státu. Pavel Verner v Právu některé aspekty žádosti bagatelizoval. Radarové základny prý nebývají důvodem k agresi zvenku. „Vydávat stopadesátičlennou americkou obsluhu radaru za porušování svrchovanosti České republiky“ je podle něj „v té naší bývalé gubernii úlet, co bez působení silného sluníčka těžko se dá vysvětlit“. A režisérce Věře Chytilové, která dopis podepsala, by Pavel Verner nepřál, „aby se třeba po jejím posledním filmu veřejně hlasovalo, zda má ještě něco někdy točit“. Taky máte pocit, že zde někdo – ano, za působení silného sluníčka - sčítá jablka a hrušky?

Vladimír Bystrov v Lidových novinách psal rovnou o politické demagogii, „která účelově manipuluje se zjednodušenými argumenty a bezohledným působením na pudy a city se snaží z občanským postojů demokratické společnosti vytěsnit ještě nepříliš vkořeněné logické a racionální uvažování.“ O tom, co je logické a racionální, patrně rozhoduje pan Bystrov. Stejně jako o tom, co je „hnidopišský problém“. Tím byly myšleny otázky, jejichž zodpovězení po státních orgánech pisatelé žádají. Duch komunistického ideologa Jaroslava Kojzara pak dýchá z Bystrovovy formulace o směsce spoluobčanů zaštiťující se „jako nárazníky jmény sedmi známých umělců“ a ze závěrečného dotazu „Co tím sledují?“.

Těžko se zdržet lidové tvořivosti a nedodat další výkřiky „V zájmu koho?“, „Za čí peníze?“ nebo rovnou „Pryč se ztroskotanci a samozvanci!“.

Pozadu nezůstal ani vládní zmocněnec Tomáš Klvaňa. Podle něj jsou významní a vzdělaní občané dožadující se referenda „dezorientovaní“. Kampaň před referendem by prý spíš než racionální diskurz připomínala rituály protiamerického populismu. A vadí mu také, že v textu nespokojenců se hovoří o postoupení území „cizí zemi“. Klvaňa soudí, že použité adjektivum „cizí“ z „přítele spolugarantujícího naši bezpečnost a prosperitu“ činí „jen jakýsi běžný stát“. V totalitním režimu jsem zas tolik let neprožil, ovšem slyšel jsem vzpomínky starších a bystřejších, jak se tehdy komunistům zamlouvalo sousloví „přítel náš nejvěrnější“. Jenom úslužné pohledy stáčeli místo k Washingtonu k Moskvě.

Žijeme v první dekádě třetího tisíciletí. Studená válka je minulostí, přestože to mezi Američany a Rusy tu a tam zajiskří. S východní velmocí udržujeme korektní vztahy, ale hlavní oporou je nám Evropská unie spolu se Severoatlantickou aliancí, v níž první housle hrají Spojené státy americké. Nikdo nemůže popřít, že země za oceánem je oporou světové demokracie, ani že nám v letech 1918 a 1945 (na rozdíl od roku 1968) výrazně pomohla. Partnerství s USA by pro nás mělo být cenné natolik, abychom je nenabourávali směšnou servilitou. Kdo zná Američany, ví, že si nepotrpí na hluboký předklon, nýbrž na chlapskou diskusi a pevný stisk ruky, který může klidně signalizovat pokračování spojenectví nezávisle na tom, že se spojenci v dílčí věci neshodnou. Vysvětlujte to však těm, co před devětaosmdesátým pochytili jadrné slogany, které nyní konečně mohou – byť na opačnou světovou stranu - využít.

Masáž už dokonce nese první ovoce. Například když někteří signatáři dopisu vzývajícího referendum připouštějí, že vlastně o plebiscit až tak moc nestojí, radar jim nevadí a jde jim jen o to, aby byla veřejnost důkladně informována. Koneckonců, proč ne. Už i to by byl jistý průlom. Doufejme, že k němu též přispěje Václav Klaus. Prezident si svou ochotou naslouchat získal důvěru signatářů dopisu a v zájmu vytvoření optimální atmosféry pro znovuzvolení v příštím roce patrně roli nestranného mudrce hned tak neopustí. Může tak dojít k tomu, že jindy nevábné uličky hrané v české politice pomohou dobré věci. Jen aby nás do té doby neumořily - v horším případě nezastrašily - bezduché výkřiky těch, kteří drží vlastní neochvějnou víru a o žádnou radarovou debatu ve skutečnosti nestojí.

Psáno pro ČRo6