Mýtus první – Benda něco do zákona propašoval.
To je věcný nesmysl. Veškeré změny v zákoně projednal a jednomyslně schválil příslušný výbor složený ze všech politických stran zastoupených v parlamentu. Navíc návrh na vypuštění sporného paragrafu od počátku podporovala a podporuje drtivá většina odborné právní veřejnosti. Kdyby se poradci pana Paroubka místo politikaření a vyjednávání s obviněným panem Pitrem věnovali více tomuto zákonu, nemusel se k němu vyjadřovat až po jeho schválení.

Mýtus druhý – paragraf je potřebný, bez něj se neobejdeme.
Statistiky, které má k dispozici ministerstvo spravedlnosti, dokazují, že poměr trestně stíhaných a odsouzených na základě tohoto paragrafu je 10 : 1. Tedy na každého potrestaného připadá deset těch, které se nepodařilo na základě tohoto paragrafu odsoudit. A to je přece špatně! Základním pravidlem trestní represe musí být, aby každý věděl, kdy se dopouští trestného činu a stejné skutky musí být souzeny podle týchž ustanovení. Citovaný odstavec ani jednu z těchto základních podmínek nesplňoval, a proto byl po zásluze vypuštěn.

Mýtus třetí – paragraf byl určen proti tunelářům.
To je hluboký omyl. Toto ustanovení bylo určeno k zamezení „maďarské“ cesty privatizace, tedy vynášení majetku ze státních podniků ve prospěch jejich ředitelů, kteří měli někde založenu společnost se stejným obsahem podnikání. Ale jsme nejméně 10 let od ukončení privatizace většiny státních podniků a tento paragraf v novém trestním zákoně nemá co dělat (možná ho chtějí vrátit příznivci masivního znárodňování, těm by se třeba ještě mohl hodit). Také v ostatních civilizovaných zemích není, protože není určen do běžné tržní ekonomiky. Navíc z hlediska struktury nového trestního zákona je zřejmé, že tento paragraf nikdy neměl směřovat proti tunelování. Tunelování je typicky deliktem proti cizímu majetku, ale § 230 je v části trestných činů hospodářských, ne majetkových. Zájmem společnosti je ochrana před okrádáním, ale není v zájmu nikoho se zajímat o vzájemnou výhodnost smluv mezi jednotlivými subjekty na trhu!

Mýtus čtvrtý – paragraf nikoho nepoškozoval, zneužívání neumí Benda prokázat.
Každá smlouva mezi provázanými subjekty může být napadena pro nevýhodnost pro jednu ze stran. Nedávno byl ÚOHSem pokutován distributor plynu za příliš výhodné smlouvy se společnostmi, které ovládá. Při platnosti § 230 odst. 2 by se mělo jednat o trestný čin! Asi se může jednat o narušení hospodářské soutěže a zneužití monopolního postavení na trhu, pak je na místě sankce od ÚHOSu, ale není to nic trestného.

Mýtus pátý – vypuštění paragrafu zamezí stíhání tunelářů.
Nevím, kdo z kritiků si dal tu práci a zrušené ustanovení skutečně přečetl. Vědí vůbec, o čem hovoří? Hodně laicky řečeno, kdo zařídí, aby spolu dvě firmy s podobným předmětem podnikání uzavřely nevýhodnou smlouvu, bude potrestán. Ale co je to ve skutečnosti tunelování? Pokud osoba jako orgán firmy někoho konkrétního – podílníka, akcionáře, věřitele – ochuzuje, tedy okrádá. Ale okrádání musí být trestné, i když nepůjde o firmy s podobným předmětem podnikání a i když viník nebude obě ovládat. Musí být trestné podle obecných ustanovení o podvodu, poškozování věřitele či porušování povinností při správě cizího majetku. Na okrádání lidí přece nepotřebujeme zvláštní ustanovení, které zákon jen komplikuje a šikovným zločincům umožňuje se vykrucovat.

Poslední mýtus – budou masově propouštěni dosud odsouzení.
Činem se rozumí skutek, nikoli trestný čin ve smyslu konkrétního trestního ustanovení. Tedy tam, kde někdo někoho okradl, bude možná jeho rozsudek přezkoumán, ale není žádného důvodu, aby byl rušen. Nejedná se o právní posouzení věci, ale o skutkovou podstatu činu a tu lze postihovat podle jiných ustanovení trestního zákona. Žádné propouštění se konat nebude!

V Praze 10.3.2006