Prý to tu zavání totalitou, zaslechl jsem. Musel jsem toho člověka opravit: to není totalita, ale něco jiného. Současně mě ale přiměl, abych se nad jeho slovy hluboce zamyslel.

Máme svobodu. Můžeme kritizovat prezidenta, vládu, politiky obecně, poměry v republice. To vše veřejně. V hospodě, na blogu, na sociálních sítích, kdekoli.

Problém nastane v okamžiku, kdy se někdo pokusí aplikovat totéž vůči firmě, v níž je zaměstnán. A o tom ten člověk z úvodu mluvil. Doslova: Otevři si hubu – a letíš.

Ano, v tom je ten rozdíl: Zemana mohu kritizovat dle libosti, on mě ale z republiky vyhodit nemůže. Šéf z firmy ano. Toto mají lidé na mysli, a proto se bojí cokoli kritického na adresu poměrů v zaměstnání a v chování nadřízených říci. Prý mají strach jako za totality.

Je to tak, nebo není? To nechť posoudí každý individuálně.

Pravda je, že se dozvídáme různé věci. V českých zemích se vykecá ledacos – a také různé horory, jež se dějí za branami různých firem. A je skoro jedno, slýcháme, kdo je vlastní: jestli manažeři z českých luhů a hájů, ze Západu nebo Dálného východu.

Asi není dost dobře možné, aby občana na chodníku jen tak pro nic za nic zastavila policie, postavila před něj přenosný stolek a pravila: „Obsah kapes ven.“ Policie si to bez řádného zdůvodnění dovolit nesmí. A co linioví manažeři v privátním podniku? Je to tak docela nepředstavitelné?

Některé provozy se zavedenou pásovou výrobou mohou mít problém s lidmi, kteří mají sami problém. Přirozený lidský problém: zavládne chladnější počasí, zaměstnanec lehce přistydne a musí častěji, někdy hodně často, močit. Co ho čeká? Peklo na zemi. Něco podobného se týká menstruujících žen. V jedné firmě, jejíž provozní manažeři si zřejmě spletli století, došli ve svém geniálním uvažování tak daleko, že chtěli ženy mající své dny nějakým způsobem označit. Asi jako nacisté Židy. Nakonec z toho nic nebylo, ale i samotná úvaha na toto téma je skandální.

Opět můžeme srovnat: to, co si nesmí dovolit stát vůči svým občanům, dovolí (anebo hodlal si dovolit) nadřízený vůči svým zaměstnancům.

Jiná ilustrace. Při akci Kryštof naměří v obci policie řidiči před vámi 90 km/hod. Vám 45 km/hod. Jemu k tomu příslušný orgán napaří body a pokutu. V pořádku. Vám ale taky, i když jste jel/jela předpisově. Nemožné? Ovšemže. Můžeme si ale být jisti, že za plotem či za zdmi našich továren, montoven a výrobních závodů se podobné věci nedějí? Nemůžeme – protože lidé se o nich bojí mluvit. Z důvodů, které není třeba rozvádět.

Vraťme se na začátek. Zavánějí takové praktiky totalitou? Dost možná. Po mém soudu je to ale něco horšího.

Říká se: Bylo to horší než zločin – byla to chyba. Já dodávám: Ve výše popsaném nejde ani tak o dílčí návrat totality, ale o něco obludnějšího: bez servítků o lidskou blbost. Děsivější a beznadějnější je to v tom, že totalitu lze porazit, berlínskou zeď strhnout, komunistické partaje v krajním případě zakázat. Naproti tomu s lidskou blbostí nelze dělat více méně nic. Je věčná a nezničitelná – a boj s ní je v podstatě bojem marným.

A o tom to celé v principu je.