Vánocům předcházely svátky konzumerismu. Pod vánočními stromky pak nacházeli obdarovaní nekonečnou pestrost darů, od titěrností až po nejluxusnější předměty. Nicméně nejštědřejším dárcem byl pan prezident, jenž obdařil třináct šťastlivců svou milostí a poskytl jim dar, jenž je po životě a zdraví tím nejcennějším, čím je lidská bytost nadána – svobodu. O jeho vánoční nadílce jsem se dověděl od reportéra TV Nova, který se chtěl u mne informovat o případu jednoho z omilostněných, jehož žádost podporoval spolek Šalamoun.

V té chvíli jsem pocítil smutek a zklamání, protože v seznamu nebyl jiný žadatel, pro jehož malé děti byla prezidentova milost poslední nadějí, že pro ně svátky rodinné pohody nepřejdou v loučení s otcem na několik let. Zklamaných žadatelů bylo jistě mnohem více, takže pan prezident jedny potěšil, jiné zarmoutil. S tím se ale nedá nic dělat, dvojznačnost účinku je nedělitelnou součástí institutu milosti. Mohu pouze namítnout, že příslovečná špetka šafránu, kterou kdysi Václav Klaus stanovil jako omezení svého práva udělovat milosti, je podstatně menší, než míra štědrosti jeho předchůdců, přičemž její velikost si vymezil on sám a nikdo by ho nemohl křižovat, kdyby ji poněkud zvětšil. Pochybuji, že by ho národ ukamenoval, kdyby k vánocům udělil třeba i třicet milostí. Věřím, že kdo má moc konat dobro, má jí užívat co nejvíce.

Pokud se pan prezident omezuje na udělování milostí jen z humanitárních důvodů, klade na sebe kříž posuzování míry lidského utrpení: aby rozhodl, koho omilostnit, musí srovnávat, kolik zrníček šafránu lze každému jednotlivému případu přiřadit, aby sestavil nějaké pořadí. Proč např. udělit milost Ivaně Dvořákové, odsouzené za pokus o vraždu manžela, a nikoli Kamile Velikovské, rovněž manželem týrané, odsouzené ke stejnému trestu, nebo proč ne oběma současně (podotýkám, že neznám podrobnosti kauzy Ivany Dvořákové, uvádím tyto dva příklady pro názorné srovnání, aniž bych chtěl zpochybnit prezidentovo rozhodnutí). Je to jistě rozhodování velmi obtížné. Nechtěl bych být v prezidentově kůži a jeho rozhodování beru tak, že správné je i to, co se mi nelíbí.

Nicméně souběžně zveřejněná zpráva o soudu s ruským sériovým vrahem Sergijem Tkačem obnovuje mé pochybnosti o správnosti lpění pana prezidenta na zásadě, že milostí nelze napravovat selhání justice, neb by to byl zásah do nezávislosti soudů. Tkač byl odsouzen za 36 vražd, z nichž prý část spáchal proto, aby prokázal neschopnost policie. Za deset z nich byli mezitím jako pachatelé odsouzeni jiní lidé. I u nás známe případ odsouzení nevinného člověka za vraždu spáchanou Stodolovými, jiné známe z USA, kde oficiální místa přiznávají, že občas tam někoho popraví, ač nic nespáchal.

Uvedené příklady dokazují omylnost orgánů činných v trestním řízení a ty naše určitě nejsou neomylnější než ruské nebo americké. Je mimo to jisté, že kromě odhalených případů justičních selhání je daleko více neodhalených. Nicméně hrůznost zjištění, že v našich věznicích může být možná až několik set nevinných lidí, nikoho z mocných neděsí ani nedojímá, neb jejich hlasy by určitě volby neovlivnily. Protože alfou a omegou snah odvolacích soudů je obrana neprolomitelnosti soudních rozhodnutí, oběti přehmatů se dostávají do situací, v nichž jsou zbaveny dalších procesních prostředků, jimiž by se domohly spravedlnosti. Často se pak k jejich konfliktu s orgány státu přidružují nesnáze v jejich osobních životech - likvidují se jejich podnikatelské aktivity, rozpadají se jim rodiny, nekonečné soudní spory je finančně ruinují, někteří začnou trpět duševními poruchami, dokonce mohou skončit sebevraždou. Spolu s nimi trpí jejich rodiny a další bližní, kteří skutečně nic nespáchali.

Obecně lidé nespravedlivě odsouzení se s trestem vyrovnávají psychicky nesrovnatelně hůře než chytráci, kteří si jsou vědomi viny, ale stejně hledají kličky, jimiž by utekli před spravedlností. Příkladem bezvýchodnosti postavení nespravedlivě odsouzeného je příběh Rostislava Roztočila: když se dostal v r. 2000 do vězení, náš trestní řád ještě nepřevzal z evropského práva zásadu, že uprchlému musí být po návratu do vlasti umožněna obnova procesu. Dovolání ani ústavní stížnost neměly naději na úspěch, protože procesní lhůty vypršely před patnácti lety. Zbyly mu jen subjektivní nástroje: stížnost ministra pro porušení zákona a milost prezidenta republiky.

Stát, který se dopouští bezpráví na občanech, by měl mít nástroje k nápravě i v situaci, kdy jí nelze standardními postupy dosáhnout. V případech, kdy zjevně vadný postup orgánů činných v trestním řízení vedl k nespravedlivému odsouzení, které má za následek ničení osobního života odsouzeného a jeho blízkých, by milost prezidenta mohla být poslední pojistkou proti selhání státu. Platí to zvláště pro případy, u nichž by zdlouhavá a velmi nejistá cesta k nápravě přes stížnost ministra pro porušení zákona či obnovu procesu nemohla včas odvrátit zhoubné následky nespravedlivého odsouzení pro osobní život odsouzeného a jeho blízkých. Několikaleté čekání na spravedlnost snižuje často hodnotu jejího dosažení, pokud se během let přetahování s orgány činnými v trestním řízení např. odsouzenému rozpadne rodina. Milostí prezidenta lze věci řešit takřka okamžitě.

Samozřejmě, čistším a k nezávislosti opakovaně selhávajících soudů šetrnějším by bylo rozšíření pravomocí prezidenta republiky o právo nařídit obnovu procesu a uložit ji jinému než původnímu soudu, vznikne-li na základě podkladů žádosti o milost podezření, že došlo k justičnímu přehmatu. K tomu by bylo ovšem třeba potlačit ješitnost politiků, kteří by nejraději z prezidenta republiky obecně, a z Václava Klause zvlášť, udělali neškodného pokládače věnců.