S rozsudkem soudu lze nesouhlasit, vytýkat mu případné chyby, kterých se soud dopustí, citovat jiná, třeba opačná rozhodnutí jiných soudů a lze samozřejmě publikovat i jiný právní názor. Ale co v právním státě není možné, je současně s kritikou soudního rozhodnutí vyslovit názor o „prohnilosti justice“, obecně konstatovat, že „soud u nás jen chrání podvodníky a tuneláře“ a že obyčejný člověk se spravedlnosti u našich soudů nedočká. Ale přesně to se v případě rozsudku Nejvyššího soudu ohledně H-Systemu právě děje. Radikální rozhodnutí o tom, že občané mají opustit byty, které za své peníze z podstatné části vybudovali, jistě může svádět k radikálním názorům na sociálních sítích, zejména u těch, kteří o věci nic nevědí, ale u politiků, právníků? Zdá se, že nátěr právního státu u nás je tenký a při každém střetu je rychle setřen…

Součástí právního státu je však také respekt k principům přijatelnosti práva, spočívající v tom, že občané právu rozumí a jsou schopni je, v podstatné míře, realizovat. A tento princip je v předmětné věci zásadně dotčen. Už třeba proto, že v nastalé mediální smršti se na stranu dotčených obyvatel domů postaví, třeba i fyzicky, veřejnost a státní moc nedokáže obvyklými exekučními postupy takový odpor překonat.

Státní moc zde totiž selhává od samého počátku. Obecně známá fakta: tisíce lidí přišly po krachu H-Systemu o vložené peníze. Aktivnější (nebo jak to nazvat) z nich se zmocnili (jinak to nazvat nelze) některých rozestavěných domů s tím, že si je sami dostaví, a za tím účelem založili i bytové družstvo. O morálnosti takového jednání není třeba mít pochybnost: domy byly rozestavěny i za jejich vlastní peníze. Ale právní stránka věci je jiná. Od samého počátku bylo zřejmé, že nejsou vlastníky rozestavěných domů. Každý ví, že stačí nahlédnout do katastru nemovitostí. Zcela zjevně tito lidé od počátku investovali své peníze do cizího majetku (slovy práva: do „majetku úpadce“).

Předcházející insolvenční správce dal k tomuto počínání, tedy k těmto investicím do jím spravovaného majetku, svůj souhlas. Takový souhlas však nemá žádný právní význam, pokud není potvrzen insolvenčním soudem. To, že právníci, které si družstevníci platili, je na takovou zcela zjevnou skutečnost neupozornili, na věci nic nemění. Na činnost správce však dohlíží nejen věřitelský výbor (jehož členy byli i málo zodpovědní zástupci bytového družstva), ale především soud. A zde nastupuje odpovědnost státu. Opravdu dozorující insolvenční soud – Krajský soud Středočeského kraje – nevěděl, že správce, na jehož činnost má dohlížet, dal bez právního důvodu souhlas k tomu, aby občané investovali své peníze do nejrozsáhlejší konkurzní podstaty, která se v působnosti soudu nachází? Že zde dochází k manipulaci s rozsáhlým majetkem, na nějž má soud dohlížet?

Zde je podle mého názoru podstata věci. Že právníci družstevníkům radili špatně, že představitelé družstva se chovali nezodpovědně a konec konců i investujícím občanům muselo být od počátku zřejmé, že domy jim nepatří (dokonce měli uzavřeny nájemní smlouvy s družstvem, kterému předmět nájmu nepatřil), nesnímá odpovědnost státu za tuto téměř dvacet let se táhnoucí kauzu. Nikoliv posledním rozsudkem Nejvyššího soudu, který není ani překvapující ani chybný, ale tím co bude následovat, bude rozhodnuto o míře fungování právního státu u nás. Co brání tomu, aby stát od insolvenčního správce celou konkurzní podstatu vykoupil a tentokráte spravedlivě vypořádal opravdu všechny poškozené?

LN, 26.7.2018

Autor je zástupce veřejné ochránkyně práv