Poslanecká sněmovna má opět předsedu a začala fungovat. Lubomír Zaorálek, který zahajující schůzi předsedal, už pilně hlásil, kolik zákonů čekajících na tento okamžik může odejít k prezidentovi pro podpis, hodně lidí si oddechlo nad tím, že začne fungovat základní součást řízení státu.

Já jaksi nadšen nejsem, ani jako občan, a už vůbec ne jako právník. Fakt, že sněmovna nefungovala, pro mne byl to nejlepší, co se v naší zemi letos událo. Naprosto nádherné dva měsíce nevycházely žádné zákony, nebyl jsem nucen při čtení stohů nesmyslů přemýšlet, co platí, co neplatí, co se vylučuje, co nemá smysl se učit, protože to zase někdo za týden změní.

Za posledních řekněme deset let se stal parlament místo zákonodárného sboru zákonokazným sborem. První odborníci o tom psali již před lety, v posledním roce se dostalo téma trochu do popředí zájmu médií. Opakovat slova o zaplevelování právního prostředí zákonodárnými aktivitami je, přiznejme si, nuda, všichni to víme a co s tím, že?

Domnívám se, že neškodí si připomenout některé pravdy o fungování parlamentu a z něj především sněmovny. Nejpodstatnější a zároveň ta nejsmutnější je, že zákony tvoří poslanci, tedy zástupci lidu a bohužel právní laici. Nekritizuji tu parlamentní demokracii, ale připomínám nesporný fakt.

Každý jouda, který ve sněmovně sedí, přesně ví, co a jak máme dělat a jak právo funguje. Nikdo z nich si nepředstavuje, ani třeba opilec Kott, že bude psát návod k pračce, případně komunistická hvězda Konečná nepíše novou učebnici chirurgie. Ovšem právní předpis, to je zřejmě něco jiného.

Jenže, drazí poslanci, zatímco opravář praček na vás může kašlat a chirurg se bude držet toho, co se naučil, právním systémem se musíme řídit všichni. Kdyby někdo opraváři říkal každý den, že musí kroutit šroubovákem jinak, a nakonec že má šroubky utahovat kladivem, tak dá dotyčnému možná přes hubu a je to.

Jenže právník se tak chovat nesmí a představa, že deset milionů občanů stojí ve frontě ve Sněmovní při hodinách určených veřejnosti „fackuj svého poslance“, je mírně řečeno nadsazená. Tak se „učebnice chirurgie“ přepisují vesele několikrát ročně - třeba občanský soudní řád - a beztrestně.

Z toho vyplývá hned pravda druhá. Poslanci se zákony neřídí. Nejde ani tak o politickou imunitu, ale o pouhou skutečnost, že nežijí ve světě obyčejných lidí a jejich každodenních praktických starostí, proto nemusejí to, co vyplodí, ani číst.

Politolog by možná dodal, a podobně to vnímám i já, že poslanci chápou zákony jako prostředek vládnutí a řešení problémů. Jenže k tomu zákony neslouží. Mají být „jenom“ vykolíkováním hřiště a nastavením pravidel „kopané“, s občasnou změnou, jinak nic. Pokud nefunguje obrana, musí se začít líp trénovat nebo najít jiný obránce, ne nařídit, že útočníci hostů mají povolen jen jeden přímý volný kop a dvě hlavičky na zápas.

Politická kultura je u nás mizerná a právní jakbysmet. Nelze nepřipomenout, že socialistické legislativní smrště jen zabetonovaly tuto (ne)kulturu. Poslanci, pokud jim opravdu jde o právní prostředí, by měli zasednout a začít náš právní řád čistit a nejlépe nejbližší dva roky přijímat jen takové zákony, které náš právní řád odplevelí.

A taky by si mohli uvědomit, že psaní zákonů je práce legislativců - velmi vzácného druhu právníků, kterými rozhodně nejsou všichni ti, kteří se za ně označí či pracují na stejně nazvaném odboru ministerstva. A trocha studia historie například vzniku občanského zákoníku v Rakousku a toho, proč tam funguje už přes sto let, by taky poslancům neškodila. Jen se to politicky špatně prodává.

LN, 22. srpna 2006

Autor je advokát