V diskusích se objevují názory, že verbální projevy Marty Semelové nemají být kriminalizovány. Jde například o její vystoupení v televizi 13. února 2014, kdy o událostech z 21. srpna 1968 hovořila jako o nezištné internacionální pomoci, kterou nelze v žádném případě považovat za okupaci, přiznání JUDr. Milady Horákové podle ní nebylo vynucené, Vasil Biľak byl kladnou postavou apod. Dále jde zejména o její každoroční aktivní účast na oslavách tzv. Vítězného února u hrobu Klementa Gottwalda. Podle veřejných projevů soudružky byl únor 1948 historickým mezníkem, který otevřel cestu k lepšímu životu. Období po únoru 1948 nebylo zločinným režimem. Ten nastal až po listopadu 1989.

Tyto projevy mají různou odezvu. Například z diskuse k článku z 25.6.2014 Semelová před soudem cituji: „Kriminalizovat verbální projevy je blbost a navíc ničemu nepomůže.“ „Názory Semelové považuji za skandální. Přesto jsem proti tomu, aby byla za své názory trestána.“

Tyto názory především opomíjejí, že záležitost je upravována právem. Zde jde především o trestné činy založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka, projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka a popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia (ustanovení §§ 403, 404. 405 trestního zákoníku). Zastánci názoru, že soudružka nemá být stíhána za svoje verbální projevy, by měli proto svůj názor doplnit konkrétním návrhem na změny a doplnění trestního zákoníku. Takové návrhy chybí. Přitom by se nemělo opomenout, že ustanovení §§ 403, 404, 405 odpovídají standardní úpravě v jiných evropských zemích - např. Rakousko, Spolková republika Německo. Pokud nemají být trestně stíháni stalinisté typu Semelové, pak musíme říci, že svobody projevu by se mohli dovolávat rovněž nacisté například na místě lidického památníku při prosazování názoru, že vyhlazení Lidic bylo aktem spravedlivé odvety. Rovněž bychom museli tolerovat veřejné oslavy narozenin Adolfa Hitlera, například na místech, kde Führer pronesl nějaký „významný“ projev, apod.

Zároveň by se neměl opomíjet další aspekt. Pokud někdo veřejně urazí konkrétního občana například v televizi, má občan právo na žalobu před soudem. Je pravda, že oprávněný se může rozhodnout, zda žalobu podá nebo nikoli. Ale bylo by špatné a v rozporu se zákonem, kdyby si někdo jiný osvojil „právo“ zabránit oprávněnému proti jeho vůli podat soukromoprávní žalobu.

Soukromoprávní žalobu proti soudružce Semelové soud zamítne nebo odmítne s tím, že žalobce není osobou aktivně legitimovanou (nemá právo se obrátit na soud). Zhruba řečeno soudu by hrozilo několik miliónů takových žalob. Soukromoprávní žaloba proti Semelové v těchto případech není možná. Naopak orgány činné v trestním řízení zde musejí postupovat z úřední povinnosti. Jde o věc veřejného zájmu.

Proto se zde nemůže vyskytnout osoba, která by si osvojila „právo“ zabránit oprávněnému proti jeho vůli podat soukromoprávní žalobu. Roli této osoby zastávají přívrženci názorů nekriminalizovat verbální projevy.