Výživné stanovené z hrubého ročního obratu, odsouzení na osm let jen na základě pochybných pachových stop, či zbavení se dluhu tvrzením, že byl podepsán prázdný papír – to jsou další tři příběhy z kategorie „děsy české justice“.

Pokud se člověk dostane do spárů české justice, nemůže si být jistý, že se opravdu dovolá spravedlnosti. Jak už jsem psal dříve, čím víc se zabývám různými rozsudky českých soudů, tím víc ztrácím iluze o tom, že budou rozhodovat správně a spravedlivě. Setkal jsem se s absurdnostmi, které by nedokázal vymyslet ani Franz Kafka. V mnoha odlišných případech soudy svým jednáním porušily právo na spravedlivý proces, odsoudily nevinného člověka či přinejmenším způsobily újmu bezúhonnému. V tomto článku bych rád zmínil další tři případy, kterými jsem se podrobněji se svým týmem zabýval a které vrhají temný stín na celou českou justici.

Pochybné odsouzení na základě pachových stop

Prvním z nich je případ dvou mužů, Miloše Zezuly a Martina Skalického, kteří byli odsouzeni na osm, resp. pět let vězení. Měli se totiž v září roku 2015 údajně vloupat do zlatnictví v Uherském Hradišti a při útěku vážně zranit dva svědky, kteří zabránili pachatelům v odnesení cenností. Odsouzeni byli za loupež a poškození cizí věci. Zezula navíc za těžké ublížení na zdraví, když měl postřelit jednoho ze svědků. Rozsudky krajského soudu ve Zlíně pak loni v říjnu potvrdil i Vrchní soud v Olomouci.

Oba obžalovaní svou vinu od počátku popírali s tím, že v době loupeže byli v práci. Jasné pochybnosti o celém procesu pak budí skutečnost, že muži byli usvědčeni na základě nepřímých důkazů, přičemž stěžejní roli měly sehrát pachové stopy nalezené na místě činu – např. na dveřích, madlech a platech s klenoty. Psi totiž dokážou pachové stopy správně určit jen z 60 %, což je opravdu málo. Stále více jsou proto slyšet pochybnosti odborníků, zda jsou pachové stopy vůbec legitimním důkazem, a vyvstávají zcela oprávněné obavy, zda v tomto případě nedošlo k obrovskému justičnímu omylu a zda oba muži nesedí za mřížemi neprávem. Zvláště za situace, kdy se nepodařilo získat žádné další přímé důkazy.

Bylo proto podáno dovolání k Nejvyššímu soudu a s dopisem jsem se obrátil i na paní ministryni spravedlnosti Marii Benešovou s tím, aby byla nastavená jasná pravidla při vyhodnocování důkazů na základě pachových stop. Bohužel zatím bez většího posunu. V odpovědi od ministerstva bylo zmíněno, že vyhodnocení důkazů je věcí soudů. Zároveň ale připouštěli, že pachové stopy jsou jen nepřímým důkazem, který je nutné podpořit dalšími zjištěními.

Zbývá tak jen doufat, že se Zezuly a Skalického odvolací soudy ještě zastanou, podobně jako Ústavní soud už povolil obnovu řízení v případu údajných vrahů Straňáka a Šimona, kteří byli k 24,5 a 20,5 letem vězení také odsouzeni jen na základě řetězce nepřímých důkazů, kdy „hlavní slovo“ měly nespolehlivé pachové stopy.

Jedním z nejděsivějších případů, kdy byl někdo odsouzen jen na základě pochybných pachových stop, je kauza Romana Ševčíka. Ve vězení byl neskutečných 30 let, než byla zcela prokázaná jeho nevina a on s podlomeným zdravím propuštěn. (viz)

Jak se zbavit dluhů a exekuce

V dalším případě se můžeme přesvědčit o tom, jak snadno můžou soudy udělat z oběti pachatele. Pan S. podnikal ve stavebnictví a bohužel měl neustálé problémy se svými zaměstnanci, kteří ho okrádali a působili mu tak obrovské finanční škody. Policie mu neuměla pomoci a doporučili mu proto, aby si nechal podepsat zajišťovací směnky a mohl tak škody rychleji vymáhat. To také udělal, bohužel to příliš nepomohlo a případ skončil u soudu, kdy dlužníci mj. tvrdili, že podpisy na směnce nejsou jejich, což prokazatelně vyvrátily grafologické znalecké posudky.

Případ se zdál jasný, soud na dlužníky nařídil pravomocně exekuce a zdálo se, že vše skončí tak, jak má. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 27.10. 2015 byl ale uznán vinným pan S.! Měl prý totiž nechat dlužníky podepsat jen zcela čistý bílý papír, na nějž až později dotiskl, že má jít o směnku. Soud vůbec nevzal v potaz všechny jejich předchozí výpovědi, kdy měli neoprávněné námitky k pravosti podpisu, nikoliv celé směnky. Neřešili ani reálnost toho, jestli by vůbec někdo byl schopný podepsat zcela prázdný papír tak, aby to přesně „sedlo na linku“. Případ se prostě jen okamžitě a pro mě naprosto nepochopitelně obrátil proti věřiteli, přestože k tomuto tvrzení neměli dlužníci jediný usvědčující důkaz, ani žádný znalecký posudek. Prostě tento očividný nesmysl řekli a ono to prošlo!

Dlužnici následně nic platit nemuseli, naopak věřitel měl ještě platit náklady exekučního řízení. Vůbec nevadilo, že scházely jakékoli důkazy prokazující vinu, a naopak všechny důkazy i nestranní svědci svědčili ve prospěch obžalovaného - původního věřitele. Pro zastavení exekuci a odsouzení věřitele úplně stačilo napsat do rozsudku, že soud neuvěřil výpovědi obžalovaného ani bezúhonným svědkům, kteří všichni v dosavadním životě nebyli nikdy odsouzeni ani za přestupek.Na druhé straně soudu nedělalo problém uvěřit např. několikrát změněné výpovědi sedmkrát trestaného recidivisty.

Když pan S. posléze zjistil, že je soudkyně ve vztahu s jedním z dlužníků, podal návrh na povolení obnovy řízení včetně návrhu na vyloučení soudkyně z důvodu podjatosti. K návrhu přiložil zcela nové nezvratné důkazy. Jednalo se o nové nestranné očité svědky a také nové písemné listiny dokazující, že nešlo o podpisy na prázdný papír. Stejná soudkyně se ale nevyloučila z nového řízení a případ měla znovu na starost.

Další důkazy následně zcela úmyslně ignorovala, a to včetně výpovědi nového svědka, kterému dokonce jeden z dlužníků sám řekl, že si vše vymyslel. V potaz soudkyně nevzala dokonce ani naprosto zásadní důkaz, dohodu o splátkách dluhu, kde jeden z dlužníků dokonce směnku písemně uznal za pravou a zavázal se k jejímu splácení. Také odvolací soud, za který jednal opět ten stejný soudce, stížnost zamítl jako nedůvodnou, aniž by se zabýval všemi důkazy a vyslechl si argumenty na veřejném zasedání. Absurdní, že?

Tímto soudním rozhodnutím může vzniknout velmi nebezpečný precedens a návod dlužníkům, jak se zbavit dluhů, exekuce i věřitele. Dlužník může po předchozí prohraném sporu začít kdykoliv účelově tvrdit, že věřiteli nechal před několika lety volně k dispozici podepsaný „prázdný papír“, a soud mu to všechno může odkývat. K tomuto selhání soudu nelze nečinně přehlížet. Podal jsem proto podnět na ministerstvo spravedlnosti, aby se celou věcí začalo zabývat.

Soud neschopný rozlišit superhrubou a čistou mzdu

Jako poslední bych zde rád zmínil kauzu pana Vladimíra T. Na rozdíl od předchozích dvou sice nebyl za nic odsouzen, už několik let se však potýká s velkými problémy kvůli tomu, že mu bylo důsledkem pochybení soudu špatně stanovené výživné a nemůže se domoci opravy.

Celá kauza se vyvíjela následovně: Nejprve ho Obvodní soud v Praze 9 na základě domněnky exmanželky naprosto nepochopitelně „zaměstnal“ u společnosti, která neměla nikdy žádný obrat. Městský soud v Praze tuto chybu sice napravil, dopustil se ale pochybení při výpočtu příjmu z daňového přiznání. Pouze hrubý (!) roční příjem OSVČ vydělil 12 měsíci a tento výpočet prohlásil za čistý příjem. Nevzal vůbec v úvahu, že součástí daně z příjmu je třeba i sociální pojištění, zdravotní pojištění atd. Následně použil procentuální výpočet výživného na tento špatný výpočet a stanovil výživné. Asi každý teď musí kroutit hlavou nad tím, že soud zjevně nedokázal ani rozlišit mezi čistou a superhrubou mzdou. Jelikož v tomto případě nebyla možnost obrátit se na vyšší instanci (v opatrovnickém řízení jsou pouze dva stupně soudu), obrátil se pan T. v této věci na Ústavní soud. Ten ale žádosti nevyhověl s tím, že není dalším přezkoumávacím orgánem.

Následně po několika měsících zahájil pan T. nové řízení opět u soudu nižší instance, který prohlásil předchozí verdikt za vadný. Problém však byl v tom, že obvodní soud nemohl tento rozsudek opravit (to může jen vyšší instance, která zde však není) a může pouze nastolit nový rozsudek s novým počátkem, což se také stalo. Záležitostí se zabýval i trestní soud, neboť exmanželka pana T. na základě vadného rozsudku zažalovala za neplacení výživného (tj. rozdíl mezi placeným výživným a stanovenou částkou dle rozsudku). Nakonec dohromady čtyři rozsudky (dva v opatrovnickém řízení a dva v trestním řízení) došly ke stejnému závěru, jako celou dobu tvrdil pan T., tedy že superhrubá mzda opravdu není čistá mzda, a tudíž soud jednoznačně chyboval.

Nebylo mu to ale nic platné, špatně stanovené výživné zatím stále nebylo opraveno, a on tak přišel i o auto, kterým jezdil do práce (aby to celé bylo ještě pikantnější, je daňový poradce), čímž mu ještě klesly příjmy. Nepomohl mu ani ombudsman, na jehož kancelář se obrátil. Všichni chybu „vidí“, nikdo ji ale nějak nedokáže napravit.

Tento případ je smutnou ukázkou toho, že české soudy nenesou za svá pochybení prakticky žádnou zodpovědnost. I v tomto případě jsem se proto obrátil na paní ministryni spravedlnosti a vyzval jsem ji k úpravě předmětného zákona, do něhož by byla začleněna klauzule o vzniku škody nesprávným rozhodnutím, které však nemohlo být dle zákona změněno či zrušeno. Stát by měl odpovídat také za škodu způsobenou rozhodnutím zcela zjevně nesprávným, které však nelze dle platné legislativy změnit či zrušit. Už mi odpověděla a dala dobré tipy, které pan T. nyní využije u nového soudu, snad konečně úspěšně.

Medvědí služba spravedlnosti

Zmíněné případy obvinění z údajného vloupání, podvodů se směnkami či pochybení soudu na výživném, kterým jsem se věnoval v tomto článku, se svojí povahou snad nemohou lišit více. Mají však jednu věc společnou. Soudy v nich závažným způsobem selhaly a místo toho, aby hájily právo a spravedlnost, udělaly ve skutečnosti spravedlnosti medvědí službu.

Svým jednáním tak soudy jen dávají lidem pádný důvod k pochybnostem o tom, zda Česko lze vůbec považovat za právní stát.

Převzato z blogu s autorovým souhlasem

Autor je europoslanec za KDU-ČSL, místopředseda Výboru pro zaměstnanost a sociální věci a člen Výboru pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu