Opravdu nevím, jestli nová ředitelka Úřadu pro mezinárodní právní ochranu dětí Lenka Pavlová je nebo není feministkou, a stejně tak nevím, zda se zastává práva matek. Ale bezpečně vím, že po svém jmenování vyslovila zásadní stanovisko, které dosud málokdo bral na vědomí. Totiž to, že je třeba ve sporech týkajících se dětí zjišťovat také - a především - názor a stanovisko dítěte, o které se jedná, a respektovat jeho zájem, stanoviska a přání. Pak ovšem není překvapující, že podivní členové podivného sdružení K 213 se cítí jejím jmenováním do funkce dotčeni a zablokovali přístup do budovy úřadu v Brně a nově jmenované ředitelce zabránili přístupu do úřadu. Nic překvapujícího na tom není. Členové tohoto sdružení běžně porušují náš právní řád, hrubě urážejí soudy a státní orgány a každého, kdo s nimi nesouhlasí nebo vysloví jiný názor. Sám s tímto mám osobní zkušenosti. A navíc: právě zjišťování a zejména respektování přání dítěte je přesně to, čeho se členové tohoto a jiných obdobných sdružení profesionálních otců bojí jako onen příslovečný čert kříže.

Členové K 213 naopak velmi požadují, aby bez ohledu na přání dítěte bylo respektováno jiné zákonné ustanovení plynoucí jak z našeho vnitrostátního práva, tak z mezinárodních úmluv o ochraně rodiny a dítěte, totiž právo obou rodičů se na výchově dítěte podílet. Jde samozřejmě zcela zjevně o střet dvou práv a bezohledné trvání na jednom z nich vede jen ke střetům a pocitům nespravedlnosti a frustrace na jedné nebo druhé straně. Nepochybně existují matky, které brání svým bývalým partnerům a otcům dítěte protiprávně a nespravedlivě ve styku s dítětem. Avšak podle mého názoru a mé zkušenosti převažují případy, kdy profesionální otcové trvají na svém právu podílet se na výchově dítěte bez ohledu na realitu, která je daná přáním dítěte a bez ohledu na jeho zájem.

Zablokovat vlastními těly přístup do úřadu státnímu úředníkovi, který byl pověřen řízením tohoto úřadu, jsme tuším v této zemi zažili naposledy v únorových dnech roku 1948, kdy se akční výbory chovaly naprosto stejně. Postoj státních orgánů v této věci prostě nechápu. Pokud řádně jmenovaná ředitelka úřadu, která navíc ani neměla možnost se ve své funkci dopustit nějakého pochybení, se nemůže do budov úřadu dostat, a to za přihlížení mocenských orgánů státu, je zřejmé, že nebezpečný sklon k anarchii a svémoci, vydávaný zcela mylně za projev svobody a realizaci svých práv, který se v naší společnosti velmi rozmáhá, byl tím jen posílen. Nebude-li stát a jeho orgány rychle konat, můžeme se brzo nadít recidivy podobných jednání. Jistě není málo občanů, kteří by v současné době rádi hodlali svými těly zatarasit vchod do budovy ministerstva zdravotnictví a nepustit do ní ministra ani jeho mluvčího. Opravdu to chceme?

Autor je poslanec za ČSSD