Policie Pomo pije. Tento poněkud zvláštní název detektivky švédské dvojice Maj Sjöwallová - Per Wahlöö byl první, co mě napadlo, když jsem sledoval manévry státních a městských policistů po zavedení bodového systému a nových pravidel silničního provozu.

Čtenář, který příběhy o švédské policii zná, ví, že zrovna v tomto nevystupoval policejní sbor jako soubor intelektuálů, ale spíše jako squadra neschopných pitomců v uniformách, jejichž rozumový horizont stěží překračoval úroveň vypitých piv a tupé agresivity. Autoři pak kouzlili milé a nemilé příhody, které mohou potkat běžného občana při styku s uniformovaným tupcem.

Jinak to byly skvělé romány o společnosti a zločinu a taškařice policistů patřily k jejich odlehčujícím pasážím. Poselství ukryté v nich mimo jiné říkalo, že největší nebezpečí hrozí od pitomce, který má uniformu a moc, a hlavně od toho, který není nijak kontrolovaný.

Každý, kdo ví něco o způsobu výběru příslušníků městské policie, vám potvrdí, že jejich intelektuální úroveň a psychická výbava bývá často nevalná. Vzpomínám si, že jeden kolega to vtipně charakterizoval tak, že městská policie bere ty, kteří neprojdou u státní ani u soukromých bezpečnostních služeb. Jistě nejsou všichni „měšťáci“ pitomci a třeba Praha hodně dbá na to, aby městský policista znal svůj rajon a byl co nejblíže občanům. Přesto však za největší chybu nového silničního zákona je třeba považovat ty části, v nichž se zcela nekonzistentně svěřují nové pravomoci do rukou městské policie.

Nejen, že nad jejich výkonem nedozírá žádný profesionál, systémově do jejich pravomocí taková činnost nepatří, ale navíc zákonodárce učinil policisty závislé na výběru pokut. Nikoho neomlouvá, že porušuje rychlost a dopravní předpisy, ale zvýšit výběr daní formou participace na trestu je nepřímou formou praktik totalitních režimů. Jestli na jedné straně leží individuální zdraví jednotlivce, je na druhé straně celková bezpečnost společnosti, která nemá žádnou ochranu před pravomocemi překypujícími městskými policisty.

Nikdo si nedokáže představit, že by berní úředníci nebo třeba soudci měli vyšší platy, když se jim povede vybrat více daní nebo soudních poplatků. Logicky by tak přestali mít zájem na tom, aby se věci řešily, a převážel by zájem na tom, aby bylo co nejvíce problémů.

Jinými slovy řečeno, městská policie nemůže vyvrátit oprávněné přesvědčení, že bude na silnicích vytvářet situace, kdy bude prakticky nemožné vyhnout se pokutě. Každý z nás dokáže zpaměti vyjmenovat minimálně deset míst určených „k lapání“ řidičů a bezpochyby stejný počet míst, kde na nařízené „čtyřicítce“ policistu neuvidíte, protože to prostě není pohodlné.

U státní policie se však mohlo jednat maximálně o jejich problém vnitřní. Když vás zastavili, tak to bylo prostě proto, že na tom konkrétním místě se „vytváří činnost“. Jenže dneska, když vás městská policie zastaví, nevíte, jestli náhodou není potřeba vybrat na prémie, a to je sakra špatné.

Politici se momentálně předhánějí v tom, aby odstranili pitomosti, které zákon přináší (a skoro zapomínají, že je sami vytvořili). Pokud tedy něco chtějí měnit, ať oddělí vybrané pokuty z příjmů obecních rozpočtů nebo vrátí městskou policii tam, kam patří.

LN, 18.7.2006

(Shodou okolností dostala redakce současně snímky jednoho takového strážníka pokutujícího patrně kvůli zmíněným prémiím, viz článek Svědomitý strážník - pozn. red.)

Autor je advokát