Jsou dny, které se nikdy nedostanou do kalendáře jako památné, ale pro některé jedince mají nejméně stejný, ne-li větší význam než státní svátky. Důvody k jejich zapamatování mohou být rozmanité a to, co je pro jedny významné, pro jiné může být malicherností, jež nestojí „za psí štěk“.

Tak 18. květen 2011 si určitě bude pamatovat profesor Karel Eliáš a jeho spolupracovníci, protože vláda schválila k projednání v parlamentu návrh nového občanského zákoníku, který jí předložili prostřednictvím ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila. Začali na něm pracovat v r. 2000, v době, kdy ministerstvo spravoval Otakar Motejl. Deset let je slušný kus života a vejde se do něj obrovské množství práce. Záleží nyní na dalším vývoji, zda se 18. květen stane významným i pro nás ostatní tím, že zákon projde v předkládané podobě parlamentem a začne ovlivňovat naše životy.

Vyhráno ovšem není. Vzpomeneme-li na cestu nového trestního zákoníku do života, musíme počítat s možností, že ani tento kodex neprojde parlamentem hned napoprvé. Míra jeho novosti může být překážkou. Ve srovnání s nedávno přijatým trestním zákoníkem přináší daleko zásadnější změny proti staré úpravě. Významné je již samo spojení občanskoprávních pravidel do jediného uceleného kodexu. Nicméně kdyby zákon parlamentem neprošel, rozhodný počáteční krok byl učiněn a jednou započatý vývoj již nebude možné zastavit. Dříve nebo později se rozloučíme s nesčíslněkrát novelizovanými pozůstatky socialistické právní úpravy.

Z úplně jiného důvodu budou na 18. květen 2011 jistě vzpomínat někteří z tisíců posluchačů, kteří si v slušně zaplněné O2 aréně vyslechli 8. symfonii Gustava Mahlera, zvanou též „symfonie tisíců“, provedenou téměř 500 hudebníky a zpěváky, neboť kromě toho, že si odnesli silný zážitek, si uvědomí jeho jedinečnost: kvůli náročnosti obsazení a nedostatku přiměřeně velkých sálů s přijatelnou akustikou se symfonie hraje jen výjimečně, takže žádný z účastníků koncertu nemá jistotu, že dostane další příležitost k setkání s ní.

Jsou i ještě menší radosti, pro které den 18. května 2011 může stát za zapamatování jedincům nebo nepočetným kolektivům. Například někteří členové spolku Šalamoun si budou možná pamatovat, že v ten den jím byl doručen rozsudek, jímž jim dal soud za pravdu proti ministerstvu spravedlnosti.

Došlo k zajímavé shodě náhod. Debata mezi panem ministrem a bývalou nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou v Otázkách Václava Moravce znova rozvířila zprávy o jeho neúspěchu v soudním sporu s dvěma vedoucími státními zástupci, které odvolal z funkcí tak diletantsky, že soud jeho rozhodnutí zrušil a vrátil mu je k novému projednání, popř. k úvaze o podání kasační stížnosti. Jiří Pospíšil správně usoudil, že nemá šanci na lepší odůvodnění rozhodnutí o odvolání, a kasační stížnost proti rozsudku, jímž se soud prvního stupně podřídil právnímu názoru Nejvyššího správního soudu, by byla předem ztracenou bitvou. Proto oba odvolané státní zástupce znova jmenoval na jejich původní místa. Kupodivu pak neresignoval.

Podobnou historii měl i spor se spolkem Šalamoun, v němž šlo o svobodný přístup k informacím. Spolek napadl správní žalobou rozhodnutí ministerstva o neposkynutí informací. Soud prvního stupně ji zamítl, ale Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti žalobce. Soud prvního stupně se pak v dalším kole projednávání podřídil právnímu názoru Nejvyššího správního soudu a rozhodnutí ministerstva zrušil.

Všechny tři ministerské prohry mají jedno společné: do právního myšlení žalobců se více promítly principy ochrany základních práv a svobod občanů, zakotvené v Listině základních práv a svobod, než do úvah ministra a právníků ministerstva. Ministerstvo spravedlnosti, opakovaně prohrávající správní spory, je překvapivý úkaz, hodný zaznamenání v letopisech Absurdistánu.

Mám důvod se domnívat, že stejně postiženo je myšlení právníků ministerstva při posuzování podnětů ke stížnostem pro porušení zákona. Zatímco ve sporu o přístup k informacím o nic světoborného nejde, v případě podnětů ke stížnosti pro porušení zákona jde o svobodu odsouzených, jejichž rozsudky vzbuzují pochybnosti. A to je zlé, hodně zlé.

Bude zajímavé sledovat, zda pro pana ministra a jeho úředníky byl 18. květen 2011 dnem poučení. Zatím tomu nic nenasvěčuje. Na žádost člena spolku Šalamoun o informace podle zák. č.106/1999Sb. z 29. března 2011 a na jeho stížnost z 1.4.2011 proti soudu odmítajícímu informace, dosud nepřišla odpověď, ač zákonná lhůta již dávno vypršela. Takže se možná schyluje k dalším správním žalobám…