A jak to vždy bývá, to vše dávno věděla lidová pranostika. Proto přísloví „ryba smrdí od hlavy“ nebo „schody se zametají shora“. A ta hlava a ten horní schod – to je český stát. České zákony mají totiž jednu velikánskou mezeru, kterou je absence základního požadavku slušnosti – schopnosti omluvy. V české legislativě zeje mezera – české zákony neposkytují totiž tzv. morální odškodnění neboli odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným trestním stíháním a vězněním.

Jste ve vazbě třeba jen několik týdnů, ale i měsíců nebo dokonce let, pak orgány trestního stíhání zjistí, že jste dočista nevinný a budete propuštěn. Svléknete vězeňské tepláky, opustíte špinavou celu, vyfasujete zpět svůj civil a opustíte nevábně páchnoucí věznici. Uslzená manželka vám povypráví o poznámkách sousedů, které nyní můžete obejít, abyste jim vysvětlil, že přísloví „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“, ve vašem případě neplatí. Dětem potvrdíte legendu, kterou jim již povyprávěla maminka. a vysvětlíte, že to, co slyšeli ve škole od spolužáků, není pravda. Stigma člověka, „kterého by přece nezavřeli, kdyby na tom něco nebylo“, se však již nezbavíte.

Stát vám zaplatí, co vám ušlo na platu, vrátíte se do zaměstnání (jste-li ještě zaměstnán) a můžete zase spát se svojí manželkou, chodit o víkendu na procházky a vzpomínat na pankrácký dvůr, kam jste mohl jen na čtvrt hodiny denně. Dokonce, ach jaká slast, se můžete po libosti sprchovat, zatímco na Pankráci jen jednou týdně. A zhasnete si lampičku u postele, kdy chcete, a nemusíte poslouchat úvahy kolegy na cele, kolik mu asi za tu vraždu dají. A co víc – jíte, co vám chutná, koupíte si ovoce, když se vám zachce a můžete si dát panáka, když marně čekáte na dopis od nějakého ministra - vážený pane Nováku, my se vám omlouváme. Neomluví se vám totiž nikdo! Nikdy se mi nejevil tak aktuální Jiránkův kreslený vtip z roku 1968, na kterém jeden aparátník podává ruku druhému a říká: „Upřímně řečeno, soudruhu tajemníku, kdybychom vás tenkrát nezavřeli, tak bychom vás nemohli dnes rehabilitovat.“

Ano, jsme stále národem Švejků a Franze Kafky. Nebo spíše naši politici. Přece je jasné a Hašek by to vysvětlil mnohem lépe, že když vás propouštějí z vězení, protože jste úplně nevinný, tak můžete být rád a je na vás, abyste poděkoval vrchnosti za její shovívavost a laskavost - Pánko velkomožný, pán minister, ďakujem a ruky bozkávam. A upalovat domů a pak hned do hospody oslavit, jak dobře jste ještě dopadl.

Vazba horší výkonu trestu

Samozřejmě, k justičním omylům dochází v každé zemi, dokonce i v právních státech. V těch ale je odsouzený, nebo jen protiprávně držený ve vazbě, odškodněn. za morální (nemajetkovou) újmu. Těžko lze vypočítat, co obnáší taková změna života, která čeká občana, který dosud žil normálním životem, když se ocitne ve vazbě.

V Praze přijde do pankrácké věznice. Celý objekt dnes již trestnice demokratické poskytuje nevábný pohled. Na čelní administrativní budově sice svítí nová omítka, na ostatních ale odpadává. Objekty v komplexu budov pankrácké věznice tak již svým vzhledem napovídají, jak to uvnitř českého vězeňství vypadá. Příznačný je všudypřítomný pach kombinující zatuchlé brambory s dezinfekčními prostředky, který každého doprovází až do návštěvních cel, které jsou ovšem jen potěmkinovskou vesničkou kamuflující cely, kde se opravdu „sedí“. Nejčerstvější svědectví o nich zanechal ve svém bestselleru uprchlý zločinec Radovan Krejčíř. „Nechal jsem si svoji hnusnou, oprýskanou celu plné vydrolené omítky a betonu vysádrovat, vymalovat, vyčistit a vyzdobit, abych měl nakonec nejkrásnější celu na Pankráci.“ K tomu nutno dodat, že ne každý nevinně obviněný má na opravu cely...

Specifičností české vazby je, že je vykonávána v horších podmínkách než samotný výkon trestu. Že nejste ještě odsouzen a platí pro vás zásada presumpce neviny? Že bude proti vám trestní řízení zastaveno? To samozřejmě nikdo neví předem, tak raději od okamžiku uzavření na cele následuje režim, který lze označit za středověký. Ačkoliv účelem vazby je jen zajistit obviněného pro potřebu trestního řízení, je s ním zacházeno způsobem, který ponižuje jeho lidskou důstojnost, činí z něj kriminálníka ještě před pravomocným odsouzením a člověka, který dosud nezažil ztrátu svobody a osobního pohybu, psychicky rozloží. Musí samozřejmě existovat, ale měla by být vykonávána v lidských podmínkách a spojena jen s nejnutnějšími omezeními; nejde-li samozřejmě o vazbu těžkých zločinců a recidivistů. Tento článek nemá být analysou vazebního systému, ale jen pokusem o popis poměrů, za které, když už existují, by měla být vyslovena omluva tomu, kdo se v nich ocitl chybou orgánů trestního řízení.

Dr. SNB

Aby absence odškodnění za takovou újmu byla opravdu výstižná, popišme další osudy politického vězně Vladimíra Hučína, o kterém jsme již četli několik kapitol našeho seriálu. Ten samozřejmě také nedostal odškodnění za vniklou nemajetkovou újmu, když ve vazbě strávil celý rok. Pokusil se proto o něco jiného. Podal u civilního soudu v Olomouci žalobu na ochranu osobnosti proti plk. JUDr. (sic) Jiřímu Pščolkovi, zástupci okresního ředitele Policie ČR, ve které se dožadoval odškodnění za jeho lživé a pomlouvačné výroky, které byly publikovány

Dne 13.3.2004 vyšel v MF Dnes článek týkající se Vladimíra Hučína s příznačným názvem „Je to jen kriminální delikvent, tvrdí policista“, ve kterém je uvedeno: „Náměstek krajského policejního ředitele v Ostravě Jiří Pščolka je přesvědčen, že Hučín není disident, ale jen obyčejný kriminálník.“

Na otázku redaktora, jaký je jeho názor na pana Hučína, exsoudruh plukovník odpověděl: „Pan Hučín má takovou povahu, že kdo se mu postaví, bude jeho nepřítel. Je to člověk s kriminální minulostí. Své delikty z minulosti překrucoval. Kriminální delikty vydává za protikomunistický odboj. Zamyslete se nad tím a zjistíte, že je to obyčejný podvodník.“ Plukovník Pščolka dokonce napadl oba obhájce Vladimíra Hučína, když o nich uvedl: „Celý ten případ je záležitostí jeho advokátů. Štvou veřejnost proti policii. Měla by to být věc advokátské etiky.“ V další části článku se vyjadřuje hrubým způsobem, když výroky Vladimíra Hučína označuje za bláboly. Dodejme, že to byl již druhý takový článek s JUDr. Pščolkou o Hučínovi.

Kdo zná právo?

Takové nepravdivé a pomlouvačné výroky jsou hovorově označovány jako „silná káva“. Jejich pikantnost koření skutečnost, že plk. JUDr. Jiří Pščolka jako člen KSČ vystudoval Vysokou školu SNB a byl příslušníkem organizace chránící komunistický režim. Zejména slova o „kriminální minulosti“ Vladimíra Hučína jsou z hlediska minulosti esenbáka v hodnosti plukovníka diskutabilní.

K tomu dodejme, že Ústavní soudy zrušily všechny tzv. zbytkové tresty, které Vladimíru Hučínovi zůstaly po polistopadové rehabilitaci, a že Ústavní soud uznal i jeho násilný odpor vůči komunistickému režimu za odpor legální. Nezabývejme se ani tím, že plukovník Pščolka byl po demokratickém převratu, či spíše sametové revoluci, prověřen pro další působení – tentokráte již u policie, ale jen tím, že tento „nový demokratický policista“, který složil zkoušku z trestního práva a získal titul doktora obojího práva, nevěděl nic o zásadě presumpce neviny. Samozřejmě, při kvalitě právnického vzdělání na Vysoké škole SNB nebylo možno předpokládat, že by znal zásadu „ius ex iniuria non oritur“ (právo nevzniká z bezpráví), ale bylo možno očekávat, že polistopadová prověrka, která mu dovolila stát se policistou hájícím demokracii a ústavu právního státu, mu zabrání v osočení spoluobčana, který tyto hodnoty hájil již v době, kdy on působil jako příslušník aparátu, který je potlačoval. Nestalo se tak. To samozřejmě bere v potaz hodnotu celé prověrky – protože existuje podezření, že shora citované výroky demokratického plukovníka Pščolky byly na adresu Vladimíra Hučína proneseny právě pro jeho minulost.

O co na to demokratický soud? Výroky nebylo nutno prokazovat – stačilo předložit článek z Mladé fronty. Bohužel, mé očekávání omluvy ze strany žalovaného plukovníka doktora obojího práva Jiřího Pščolky se nenaplnilo. Neomluvil se. Proč také, když se naplnilo jeho očekávání (a bohužel i moje), že Krajský soud v Olomouci žalobu Vladimíra Hučína na ochranu osobnosti ve formě omluvy žalovaného a zaplacení finanční satisfakce zamítne.

Jakže to soud zdůvodnil? „…Podle názoru soudu není v tomto případě dána pasivní věcná legitimace žalovaného, který předmětný výrok, jímž měl zasáhnout do osobnosti žalobce pronesl jako zaměstnanec právnické osoby, jako zástupce ředitele Správy severomoravského kraje Policie ČR Ostrava a to v místní, věcné a časové souvislosti s plněním úkolů této právnické osoby, která žalovaného k realizaci své činnosti použila. Ze strany žalobce nebyly tvrzeny žádné právně významné skutečnosti, které by svědčily o tzv. excesu žalovaného z realizace činnosti právnické osoby, která jej pro svou činnost použila. Za této situace byla žaloba žalobce v plném rozsahu zamítnuta.“

Podle dalšího výroku rozsudku musí Vladimír Hučín na nákladech řízení zaplatit plukovníku JUDr. Pščolkovi částku 25.600.- Kč.

1.4. 2008