PRÁVO: Netrestatelní
Někdy je ale na soudci téměř od vstupu do soudní síně vidět, že v opojení vlastní mocí má ve všem jasno a obžalovaný je předem odsouzený. Také se může stát, že žalobce nachází uspokojení v tom, že vyráží obhajobě z ruky zbraně jednu za druhou a tlačí obviněného za mříže bez ohledu na vinu. Ani policisté nejsou andělé: někdy posílí obžalobu splněním nezákonného příkazu, aby měli klid, a nestarají se o to, že tím komusi, jim neznámému, uškodili.
Sejdou-li se v jednom trestním řízení všechny tři typy ničemných jedinců, jeho výstupem může být justiční zločin. I kdyby se nakonec podařilo zvrátit zločinný rozsudek cestou opravných prostředků, pachatelé jsou v podstatě netrestatelní, nebudou voláni k odpovědnosti a příště to zkusí znova.
Ukázkový příklad proběhl nedávno u soudu v X, kde byl souzen mladý muž, jehož nařkla čtrnáctiletá dívka, že se ji pokusil násilím přimět k orálnímu sexu.
Prvotními důkazy byly výpovědi poškozené na policii, z nichž ta první byla procesně nepoužitelná, svědectví dvou malých kluků a protokol o ohledání místa činu. Ti tři strávili noc po oznámení trestného činu v dětském domově, kam si je odvezla policie, aby byli chráněni před ovlivňováním.
Dívka vyprávěla, že ji obžalovaný vlákal do sklepa, kde ji různě osahával a pokusil se ji přinutit k orálnímu sexu. Při tom jí vytrhl chomáč vlasů. Nakonec mu ale utekla. Při procesně nepoužitelném prvotním podání vysvětlení uvedla, že ve sklepě stála u skříně. V přípravném řízení se již ale o skříni nezmiňovala. Chlapci tvrdili, že leželi na stříšce nad schodištěm ke sklepu, odkud naslouchali rozhovoru dvojice ve sklepě. Dívka tvrdila, že je slyšela šeptat. Vzájemně tedy dodávali věrohodnost svým svědectvím.
Podle protokolu o ohledání místa činu, které proběhlo za dva dny po události, byly vstupní dveře do sklepa zarostlé starými, zaprášenými, nepotrhanými pavučinami. Podlaha byla pokrytá vrstvou prachu. Nebyly nalezeny žádné stopy na podlaze, daktyly na klikách dveří a vypínači, neřkuli vytržený chomáč vlasů, ani jiné biologické stopy. Ve sklepě nebyl zaznamenán žádný nábytek, jen různé harampádí. Vyšetřovatel nepovažoval za nutné nasadit služebního psa k zajištění pachových stop. Později se zjistilo, že masivní dveře do sklepa byly do té míry zvukotěsné, že dívka a chlapci se rozhodně nemohli navzájem slyšet.
Za čtvrt roku po činu přikázal vyšetřovatel policejnímu technikovi, aby vypracoval dodatek k prokolu z ohledání místa činu, z něhož by bylo zřejmé, že podlaha byla takové povahy, že v prachu nemusely zůstat stopy. Technik vyhověl „od zeleného stolu“. Do doplňku uvedl, že podlaha je z drsného betonu, takže ve vrstvě prachu nezůstávají viditelné stopy. Tvrdil to pak i jako svědek „pod přísahou“ před soudem.
Mezi výpověďmi nezletilců a poznatky z protokolu o ohledání místa činu byly zásadní rozpory, jež nepřipouštěly jiné vysvětlení než to, že na udaném místě v udanou dobu se oznámený skutek nestal. Všechny nadstavbové důkazy se tak staly balastem.
Důkazy druhého řádu byly svědecké výpovědi obyvatel ubytovny, na které bydlel obžalovaný i poškozená. Dívka tam vykřičela na chodbě, co se jí stalo a svědci se k tomu různě vyjadřovali. Mezi časovými a skutkovými údaji jejich výpovědí byly tak velké rozpory, že jako soubor nic neprokázaly. Zajímavé bylo snad pouze to, že obžalovaný byl syn majitelů ubytovny a jeho rodiče v té době vykázali rodinu poškozené z ubytování. Podle obhajoby se tak stalo před „znásilněním“, podle soudu až po něm. Dále jedna ze svědkyň zaznamenala do paměti mobilního telefonu výhružné výkřiky tety poškozené na adresu obžalovaného a jeho rodičů. Paměťová karta se zvukovým záznamem byla předána policii jako důkaz. Policista, který měl záznam stáhnout na harddisk policejního počítače, jej ale smazal.
Třetí skupinu důkazů tvořily znalecké posudky. Psycholog se vyjádřil o poškozené, že její výpovědi jsou věrohodné. Je to zvláštní, protože matka, tety a třídní učitelka o ní shodně mluvily jako o intrikánce a lhářce. Sexuolog popsal obžalovaného jako nezdrženlivého sexuálního devianta, preferujícího velmi mladé ženy s dívčími tvary. Arachnolog vysvětlil, že v daném období by pavouci nemohli za dva dny obnovit potrhané pavučiny do podoby, doložené fotografiemi.
Obhajoba upozornila na rozpor mezi zmínkou o skříni ve výpovědi poškozené a její absencí v protokolu z ohledání místa činu. Soudce námitku odmítl, protože příslušná výpověď byla procesně nepoužitelná. Obhajoba se tedy dožadovala provedení rekonstrukce činu na místě a výslechu poškozené před soudem. Žalobkyně se postavila na odpor. Poučila obhájce, že na rozpory mezi výpovědí poškozené a údaji z protokolu o ohledání místa činu měl možnost se zeptat při výslechu v přípravném řízení. Výslech nezletilé před soudem odmítla jako nevhodný a nepotřebný, odporující ustanovení trestního řádu. Soudce jí ve všem vyhověl.
Až na příkaz odvolacího soudu byla poškozená vyslechnuta jako svědkyně. V této výpovědi jí nábytku ve sklepě přibylo: nebyla v něm jen jedna skříň, ale dvě a navíc i stoly a židle. Jinak vypovídala jako v přípravném řízení.
V této části řízení byl slyšen i policejní technik, který sepsal protokol o ohledání místa činu. Trval na tom, že na podlaze z drsného betonu nezůstávají v prachu stopy. Nedokázal vysvětlit, proč nebyl nasazen policejní pes, protože o tom rozhodl vyšetřovatel. Požadavek obhajoby, aby byl vyšetřovatel předvolán jako svědek, neprošel přes společný odpor žalobkyně a soudce.
Obhájce po zasedání zajel na místo činu. Vzal si s sebou nezávislého svědka. Na místě zjistili, že vše je tak, jak je uvedeno v původním protokolu o ohledání místa činu. Ve sklepě nebyl žádný nábytek, ani by se tam nevešel. Podlaha má hladký povrch a zůstávají na ní stopy. Sklepní dveře jsou zvukotěsné. Obhájce předvedl ráno svědka před soud. Předseda senátu přislíbil jeho výslech a vykázal jej na chodbu, aby počkal, až na něj přijde řada. Strávil tam celé dopoledne. Na jeho svědectví nedošlo, ač soud nebyl v časové tísni. Dokazování bylo zastaveno a byl dán pokyn k závěrečným řečem.
Obžalovaný byl odsouzen k vysokému trestu v podstatě na základě křivé výpovědi poškozené, podepřené křivou výpovědí policejního technika, vyjádření znalce o její věrohodnosti a zjištění sexuální nezdrženlivosti obžalovaného znalcem.
Podotýkám, že předseda senátu je bývalý vojenský soudce, člen KSČ. Z jeho chování k obžalovanému a jeho příbuzným čišela špatně potlačovaná povýšenost. Když jsem sledoval jeho výkon v soudní síni, vzpomněl jsem si na Křest sv. Vladimíra národního klasika K.H. Borovského, jenž věděl o vojenských soudcích své: „Vojenský soud, to je samec, soudí, jen se práší; on má všechny paragrafy v jedné patrontaši. Vojenský soud na civilní dívá se z vysoka, nesoudí podle zákonů, všechno jen od oka. Vojenský soud má žaludek zdravý jako štika: nevinného na komando stráví jak viníka.“
Manýry žalobkyně znám z jiného případu, v němž dostala pro obžalovaného sedmnáctiletý trest pouze na základě křivých svědectví dvou deprivovaných spratků z dětského domova, které policisté zpracovali zčásti nabízením cigaret, zčásti výchovnými pohlavky. K místu činu sice jeli jedním autem, ale každý ho viděl v jiné barvě a do domu šli sice společně, ale každý jinými dveřmi. Ve skutečnosti nikde nebyli a převyprávěli jako vlastní prožitek to, co slyšeli od jiných. Žalobkyně je před soud nepustila. Rozsudek po letech právě proto zrušil Ústavní soud ČR. Odsouzený přesto dosud hnije ve vězení, což je ale jiná historie.
I v tomto řízení se žalobkyně tužila. Cokoli navrhla obhajoba, co by rozbilo mozaiku pseudodůkazů, na nichž postavila obžalobu, rázně zamítla a soudce jí samozřejmě vyhověl, protože i on chtěl na obžalovaném předvést svou moc.
Za výše uvedeným příběhem se skrývá nezákonné jednání policistů, žalobkyně i soudce. O těch posledních dvou nemá smysl se bavit, protože nastavením zákonů jsou chráněni tak dobře, že je za prohřešky, jichž se v tomto řízení dopustili, nelze dostat ani před kárný senát. Vše se dá skrýt za jejich nezávislost a právo na vlastní právní názor.
Nadějnější se zdál záměr volat k odpovědnosti policisty. Došlo přece k jednoznačnému zničení důkazu, který byl ve prospěch obžalovaného, a vypracováním dodatku „od zeleného stolu“ a navazující křivou výpovědí policejního technika před soudem byla zastřena skutečnost, že výsledky ohledání místa činu vylučují, že by se oznámený trestný čin na daném místě a v dané době skutečně stal. Příslušný orgán si ale s oznámením proti policistům poradil hravě: část týkající se manipulace s protokolem z ohledání místa činu postoupil soudu, ač v té době byl již vyhlášen rozsudek. Inu, možná mají u soudu větší odpadkové koše. Zničení zvukového záznamu bylo předáno k vyšetření mateřské policejní součásti viníka. Jeho nadřízený věc přezkoumal, zjistil, že čin má povahu kázeňského přestupku, avšak roční promlčecí lhůta dávno uplynula.
Nepomohly stížnosti kontrolním orgánům policie ani státnímu zastupitelství. Tím, že soud zřejmě záměrně přehlédl nezákonnost manipulace s protokolem z ohledání místa činu a vyhnul se nebezpečí konfrontace křivé výpovědi policejního technika před soudem s přímými poznatky nezávislého svědka z místa činu (když už byl soud líný provést rekonstrukci činu na místě), výstupu z nezákonného jednání policistů dal pečeť nezpochybnitelné pravdy. Za těchto okolností orgány činné v trestním řízení nemohou trestnou činnost policistů vyšetřovat, protože by prováděly revizi rozsudku.
V uvedeném případě je nespravedlivě uložený trest výsledkem souběhu nezákonného jednání policistů, žalobkyně a soudce, kteří by ve skutečně právním státě určitě za takový kousek dostali příležitost dosyta se nadýchat vzduchu cezeného přes mříže.
Osud odsouzeného by se dal zřejmě napravit stížností ministra pro porušení zákona. Naděje, že by ji Jiří Pospíšil podal, je ale nulová, protože neprolomitelnost soudního rozhodnutí je pro něj posvátná kráva, zatímco křivdy na obžalovaných jsou věcí pod jeho rozlišovací úrovní.