PRÁVO: Nad rekodifikací Trestního zákona
Bez větší diskuse se poslanci rozhodli přijmout poslanecký návrh na snížení věku trestní odpovědnosti z 15 na 14 roků. Tato zdánlivá maličkost však vystavuje celý ročník čtrnáctiletých dětí trestním sankcím, které, jak všichni víme, jsou v nápravě pachatelů stejně málo účinné, jako naše nerepresivní a humanistické metody ochranné výchovy. Více mne zaujalo snížení věku platného souhlasu s pohlavním stykem z 15 na 14 let, které bylo vyprodukováno jako „logická konsekvence“ prvého snížení věkové hranice. Jde o zcela povážlivé vystavení celého jednoho ročníku čtrnáctiletých dívek a chlapců svádění ze strany starších a dospělých. V době, kdy naše sexuální výchova nabádá lidi k pohlavní zdrženlivosti a odpovědnosti, je to signál pro veřejnost opravdu negativní. Vím o tom, že podobný krok prošel nedávno na Slovensku, což na jeho nesmyslnosti nic nemění. Zajímavé je, že zticha zůstali v tomto případě křesťanští moralisté, kteří tak bouřlivě bojují proti partnerství homosexuálů. Argument, že jsou státy, kde ona hranice je ještě nižší, zde neobstojí, protože tam nejde o žádnou „modernizaci“ (například ve Vatikánu), ale o stav, který platí celá staletí. Právě změna spojená se signálem, že „už se může“, je velice neuvážená a nemůže vůbec nic pozitivního přinést. Se stejnou logikou bychom mohli dovolit čtrnáctiletým řídit motorová vozidla (jsou přece docela dobře schopní pochopit pravidla silničního provozu) a pít alkohol (opilost je stav velmi dobře dětem srozumitelný).
Při souběhu trestných činů zákonodárci propásli dobrou příležitost k zavedení prosté kumulace trestů, zejména u zvláště závažných deliktů. Neučinili tak. Také při platnosti této rekodifikace bude tedy trest za dvě znásilnění jen málo odlišný od toho za jedno. Proč asi?
Text o ochranném léčení zavádí pozoruhodné ustanovení o tom, že ústavní ochranné léčení, nebude-li možné provést je při nástupu trestu ve věznici, bude provedeno před nástupem trestu. Znám docela dobře naše psychiatrická zařízení, která se zabývají výkonem ochranné léčby. Na příchod delikventů, kteří neprošli ani výkonem trestu není připraveno ani jedno z nich. Naši psychiatři a sexuologové se naopak konečně dočkali kodifikace „zabezpečovací detence“ pro zvláště nebezpečné delikventy. To je zcela jistě krok správným směrem.
V ustanoveních o šíření nakažlivých chorob se stále z nějakého důvodu rozlišuje mezi šířením nakažlivých nemocí a „ohrožováním pohlavní nemocí“. Ty pohlavní nemoci jsou přece také nakažlivé, a zasluhují tedy úplně stejný režim. Za šíření pohlavní nemoci (třeba syfilidy) se tedy navrhuje nižší trestní sazba, než za šíření třeba infekční žloutenky (která může být samozřejmě také pohlavně přenosnou nemocí).
Zajímavé je ustanovení o „rvačce“, které je i po několika přečteních velice diskutabilním. Kdo se totiž zúčastní rvačky a ohrozí tím jiného, bude potrestán… Jakoby ustanovení o ublížení na zdraví nestačilo.
Velice zajímavým ustanovením je také §135, který formuluje jako trestný čin „svádění těhotné ženy k umělému přerušení těhotenství“. Co to je „svádění“, to se zde nespecifikuje. Myslím, že tento paragraf bychom měli raději oželet, protože v rukou některých fundamentalistických soudců by docela dobře mohl vést ke kriminalizaci otevřené sexuální výchovy. Fundamentalisté ji totiž velice často označují za „svádějící“ nebo „návodnou“. Máme-li na jiném místě trestnost „napomáhání k umělému přerušení těhotenství“, je toto ustanovení zcela nadbytečné.
§162 zavádí pojem „sexuální nátlak“, který zahrnuje různé formy šikan a obtěžování, které lze zcela jistě docela dobře trestat podle jiných ustanovení (vydírání a podobně).
Také definice „prostituce ohrožující mravní vývoj dětí“ (§165) se mi jeví jako právní partikularismus, který by se lépe vyjímal v nějaké obecní vyhlášce než v Trestním zákoně. Ohrožování mravního vývoje dětí by měl stát chránit mnohem šířeji než jen zákazem prostituce před školami. Mohli bychom ovšem docela dobře kodifikovat ustanovení, že veřejné nabízení sexuálních služeb na místech jiných, než je povoleno městem či obcí, je trestné. Možná by to pomohlo „umravnit“ některé výstřelky v tomto podivném byznysu.
§180 se rozhoduje zvláště trestat „podávání anabolik“ dětem. Ne že bych se zastával takového „léčení“. Nicméně nelegální manipulace s léčivy a drogami přece musí být trestná obecně. Nic nevím o tom, že právě anabolika by si takovýto partikularismus zasluhovala.
A nakonec si dovolím drobnou sexuologickou ale i ústavně právní poznámku k textu §166, tedy „šíření a přechovávání pornografie“. Jisté je, že výroba a šíření pornografie je kvalifikovaným trestným činem. Proč se zákonodárci, a to bez jakékoliv širší celospolečenské diskuse, rozhodli trestat „přechovávání“ takových materiálů, tomu vůbec nerozumím. Je to puritánský krok, kterým se zákonodárce rozhodl trestat občany za něco, co samo o sobě nikoho neohrožuje. Blíží se to snad trestnosti držení drog, kde však hovoříme o rozdílech mezi množstvím velkým (sloužícím možná spíše k obchodu, a tedy šíření) a množstvím malým (určeným pro vlastní potřebu). U pornografie podobné ustanovení považuji za vysloveně škodlivé a nebezpečné, protože může být snadno zneužito ke kriminalizace čehokoliv, třeba i uměleckého díla, které bude popisovat nebo zobrazovat sex s dětmi, zvířaty, sexuální násilí a jiné, jinak zcela zavrženíhodné praktiky.
Po konstatování mých shora uvedených, povětšině laických připomínek, nejsem překvapen, že tuto předlohu Senát poslancům vrátil. Myslím, že tato legislativní materie by měla být podrobena velice důkladné expertíze, a to zejména z hlediska občanských svobod, ochrany bezpečnosti a veřejného zdraví. Většinu popsaných nedostatků považuji za neudržitelné a neodůvodněné úpravy. Protože se rozhodně nepovažuji za legislativního experta, předpokládám, že tato norma obsahuje také jiné zjevné či skryté vady. Jde přitom o legislativní akt, který bude rozhodovat o svobodě a životech lidí v příštích generacích. Taková věc by zcela jistě neměla být šita horkou jehlou.
Autor je psychiatr a sexuolog, poslanec Evropského parlamentu za ODS
