V posledních dnech mě zaujaly dvě zprávy, jejich podtext je velmi podobný. Zastupitelstvo obce rezignovalo pod náporem stížností jediného stěžovatele a na jiném místě země opakovaně řídí a způsobuje dopravní nehody žena bez řidičského oprávnění. Podobné případy zná z osobní zkušenosti většina státních zaměstnanců, téměř každý soudce a každý advokát.

Jak se rodí kverulant

Kdo je to kverulant? Notorický stěžovatel, sudič, či – jak říká Wikipedie – svárlivý a nesnášenlivý člověk, který se neustále něčeho domáhá. Mnozí kverulanti jako skupina vykazují charakteristické znaky. Obvykle jsou bez práce, v důchodu, na podpoře nebo sociálních dávkách. Pracovat nemohou, protože se celodenně věnují agendě stížností, které píšou ručně na průklepový papír, v deseti kopiích, v délce dvaceti stran a nosí je neustále s sebou ve vytahaných igelitových taškách. Vyskytují se v oboupohlavní variantě a leckdy mají i vysokoškolské vzdělání. Bývají rozvedení, protože s kverulantem se prakticky nedá žít. Kverulant je velmi vynalézavý, pokud jde o adresáty svých podání a písemností. Nevynechá jedinou instituci v blízkém i dalekém okolí, zpaměti zná adresy veřejného ochránce práv, všech součástí Policie, jména a pracovní i soukromé adresy soudců. Kverulant bohužel není líný a je schopen přepravit se na značné vzdálenosti jen proto, aby svou stížnost či podání doručil na příslušný úřad osobně, ideálně jeho čelnému představiteli. Vyskytuje se i ve zdravotnictví, kde se dožaduje zvláštního zacházení či potvrzení neexistujících chorob. Kverulace je psychiatrickou diagnózou a ve slabší formě ji lékaři poznamenávají na chorobopisy, čímž se navzájem informují o problematickém pacientovi.

Kverulant a právo

Není samozřejmě vyloučeno, že se kverulantovi někdy v životě přihodí bezpráví či je vůči němu spáchán omyl, tak jak se to občas přihodí každému z nás. Normální člověk, slovy (nového) občanského zákoníku by se snad slušelo říci "člověk průměrný", však rychle ověří, zda jde o problém tak podstatný, aby bylo zapotřebí si kvůli němu stěžovat či snad dokonce někoho žalovat, a většinou mávne rukou, protože na světě jsou přece věci důležitější a život letí tak rychle, že ho soudný člověk nebude zabíjet sepisováním stížností, žalob nebo bezúčelným nadáváním. Ne tak kverulant, který naopak při bezpráví zajásá. Podá žalobu k soudu a žádost o ustanovení právního zástupce s odůvodněním, že je bez prostředků. Soud mu v zájmu chránění jeho práv a zájmů (v lepším případě zanedbatelných nebo nevýznamných, většinou však dokonce neexistujících) ustanoví právního zástupce z řad advokátů, jehož náklady platí stát. Advokát se snaží klienta uspokojit, nevěda, že kverulanta uspokojit nelze, že se uspokojuje kverulantstvím samotným. A tak podává jedno odvolání za druhým, žaloba stíhá stížnost a dovolání, ke všemu klient sepisuje dvacetistránková vyjádření, pak námitku podjatosti na soudce či stížnost na advokáta nebo i trestní oznámení, a hned aby mu byl ustanoven advokát jiný. A náklady rostou a spis bobtná a cestuje od krajského soudu k nejvyššímu, a nakonec k ústavnímu, a to by v tom byl čert, aby některý ze soudů nenašel v tlustospise vadu, špatný paragraf nebo chybné jméno, protože lidé jsou omylní a i ta zapisovatelka se občas splete, jako každý z nás. To je však voda na kverulatův mlýn, a tak soud vyšší rozhodnutí zruší a věc se vrací zpátky nešťastnému soudci, který stejně žalobu kverulanta nakonec zamítne, jak bylo jasné od počátku a všem, kteří se kolem toho točí.

Jak z kolotoče ven

Nějak jsme to přehnali s právy a nároky, a tak jich využívají i ti, co si žádné ohledy nezaslouží a co jen ve shodě s Parettovým pravidlem svými dvaceti procenty blbin a pitomostí zatěžují osmdesát procent času, který pak nezbývá pro skutečné problémy, jejich řešení a rozhodování. Možná by nová sněmovna mohla říct, že zákony jsou tady pro ochranu slabších a pro spravedlnost, nikoli pro hnidopišské nimrání v nesmyslech, ale skoro se bojím větu dokončit, aby si z ní politik nezval tip na zákon proti kverulantům. Anebo se jednou najde veleodvážný soudce, který prostě řekne DOST, protože každý soud i soudce svých pár kverulantů zná. Takže by mohl třetí blbost hned na začátku zamítnout, anebo po třetí jízdě onu neposlušnou řidičku zabásnout. A pak jen tiše doufat, že ti nad ním, ba dokonce nejvýš, jeho rozhodnutí potvrdí. Právem a ve prospěch ostatních.

(Psáno pro Lidové noviny dne 21. 1. 2014)

Autorka je advokátka a šéfredaktorka Rodinných listů