Tak nám ten nový rok se sedmičkou na konci pěkně zprudka začal. Uplynulo sotva 14 dnů od silvestrovského přípitku a události kolem opatrovnické justice se sypou už ne jako písek v přesýpacích hodinách, ale přímo jako hromada písku ze zdviženého valníku tatrovky.

Nejprve dostal pořádný výprask u našich feministických soudů dosud nedotknutelný kult mateřství , který z neznámých důvodů po komunismu zdědila i většina společnosti – a to přesně v duchu goebbelsovské zásady, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Jaká je nahá a nepřikrášlovaná pravda o mateřství, kterému je prý dítě nade vše a jež se s city otců k vlastním dětem údajně vůbec nedá srovnávat, to nám všem názorně předvedla pětadvacetiletá Monika Kafková z Chrástu u Plzně, když doma umlátila vlastní dvouletou dceru, tedy bezbranné batole, údajně proto, že nedokázalo rychle odpovědět na otázku, zda má hlad. Aby toho nebylo málo, ještě téhož dne pobodala v Ostravě -Hrabůvce dvaatřicetiletá žena rovněž vlastní, sedmiletou dceru, kterou chtěla usmrtit, načež skončila svůj život skokem z okna.

Kupodivu tomuto drastickému domácímu násilí na vlastních dětech nijak nezabránil ani právě čerstvě platný zákon o domácím násilí., přijatý z iniciativy přihlouplých feministických spolků českým parlamentem v loňském roce, ani včasný rozsudek opatrovnické justice o odejmutí dítěte z prostředí, kde mu zjevně hrozí bezprostřední nebezpečí. Státní aparát nezabránil těmto tragédiím především ze dvou důvodů : Jednak si dvouleté batole nedokázalo přivolat včas policii ani jinou pomoc, jednak – a to zejména - tento zákon přece není určen k potírání – byť sebenebezpečnějšího - násilí páchaného ženami, ale výhradně a jedině k potírání – často zcela fiktivního anebo alespoň pořádně nafouknutého – násilí páchaného muži na svých bezbranných a bezúhonných chudinkách, které se je právě rozhodly připravit nejprve o byt a majetek a posléze také o děti a potřebují tyto státem tolerované a podporované zločiny nějak zakrýt a společensky přijatelně odůvodnit.

Dvouleté batole z Chrástu u Plzně mělo tu smůlu, že – ač ženského pohlaví – si nedokázalo srozumitelně a nahlas zformulovat, proč by mělo zůstat naživu, a tak je po smrti. A můžeme se samozřejmě tázat, zda by otec, který by svému dítěti provedl totéž, dostal stejně nízký trest. Feministické spolky i česká justice k tomuto případu raději decentně mlčí, jako ostatně ke všemu, co se jim prostě nehodí do krámu. Přitom nad slunce jasněji právě tento případ potvrzuje smutné statistiky, které hovoří poměrně výmluvnou řečí – malým dětem do 6 let věku hrozí od jejich matek v průměru třikrát větší nebezpečí nežli od jejich otců. Tečka. Tady není o čem diskutovat. Snad jedině o tom, proč za těchto nesporných okolností svěřují feministické soudy matkám kolem 90% dětí z rozvedených manželství a partnerství.

Po novoroční přestávce se rozjel znovu i štrasburský soud pro lidská práva a naservíroval české justici hned dva rozsudky odsuzující ji za hrubé potlačení rodičovských práv dvou otců – pánů Oldřicha Mézla a Václava Kříže. Oba případy jsou hnutí K 213 bezprostředně známy, oba otce jsem svého času zastupoval před soudem, v případě prvním je tak tomu dosud. Oba případy jsou tristní přehlídkou neschopnosti a hlouposti české justice bezradně celá léta přešlapující nad potrestáním zjevně psychopatických matek s kriminální minulostí i současností, zatímco se přímo sama nabízela alternativa změny výchovy a předání dětí bezproblémovým otcům. Výsledkem takto „fundovaného“ postupu soudů jsou v obou případech psychicky a morálně zmrzačené děti programově nenávidějící svého lepšího rodiče – otce – aniž by věděly, proč.

V případě p. Mezla se navíc ještě jedná o názornou ukázku toho, jak si zvrácená postkomunistická justice představuje v praxi „dobré mravy“. Panu Mézlovi bylo totiž až při zletilosti jeho dcery Dity zpětně doměřeno naprosto nehorázné výživné z odškodného, které mu vyplácí jeho bývalý zaměstnavatel – Uranový průmysl – za poškození jeho zdraví . Toto výživné v řádu set tisíc korun pak má doplatit flákající se dceři, která ve svých osmnácti už má za sebou – pod vlivem své závadové matky – kriminální minulost, která není schopná složit maturitu a která zjevně nemíní ani studovat, ani pracovat (proč by taky, když ji justice naučila, že vždycky je někdo, kdo se o ni musí postarat), natož se pak starat o svého nemocného otce anebo babičku, trvale upoutanou na lůžko. Drzost této slečinky jde tak daleko, že se už ani nemíní k soudům dostavovat, za což by každý jiný dostal minimálně pokutu, zatímco v jejím případě ji soudy ještě odměňují výživným ve výši, ve kterou si ani netroufla doufat.

A konečně tu máme případy zjevných únosů, kdy české matky, vdané za cizince, se naivně domnívaly, že jim v cizině projde lumpárna s únosem vlastních dětí z původní rodiny stejně, jako by jim prošla v Čechách, kde zákony platí jen jako vývěsní štít pro cizince a jen potud, pokud se hodí do krámu vládnoucím mocenským skupinám – pokud jde o rodinné právo, pak státem placeným feministicko-komunistickým spolkům. No, jenomže zatímco v Čechách se soudy naučily podvod a lež vydávat za normu jednání a únos z vlastní rodiny za nejvyšší zájem dítěte, v zahraničí stále platí zákony v jejich původní, nezměněné a neupravované podobě, lež zůstává lží, kdo ji používá, bývá u soudu vyřízen jednou provždy a únos zůstává únosem, přičemž matka, která se ho – obvykle bezdůvodně – dopustila, je ze hry o svěření dítěte prakticky vyloučena. Dodejme, že plným právem.

A tak po Marcele Krajníkové, která musela vrátit své děti otci do Argentiny, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 o okamžitém vydání šestileté Sáry Barao jejímu otci do Portugalska, čemuž nezabránila ani feministická právnička Lenka Pavlová, ani na ulici ječící matka. Obvyklé finty (tedy ječící matka spolu s tvrzením, že otec je domácí násilník a že je v nejvlastnějším zájmu dítěte ho otci ani neukazovat), podle jediné šablony bohatě používané právě státem dotovanými přihlouplými ženskými spolky, jako jsou Profem a Koordona, v případě otců – občanů cizích států – selhaly na celé čáře. Česká justice si konečně uvědomila, že přistoupila-li naše republika k Haagské úmluvě o vydávání dětí do místa jejich původního bydliště, bude asi nutné ji také v praxi respektovat, nemá-li se stát dostat do mezinárodní izolace coby vykřičená země, kde se mezinárodně zaručeného práva nikdo nedovolá.

Nutno připustit, že pohled na otce, který si od soudu odvádí za ruku vlastní dceru rovnou na letiště, zatímco státní úředníci, jindy považující české otce za dotěrný odpad, na který se automaticky volá justiční stráž, drží tentokrát v šachu ječící matku, je pro naše otce, kteří se po léta marně a bezvýsledně domáhají svých rodičovských práv, pastvou pro oči a balzámem na duši.

Je to současně i doklad o tom, že svět je někde jinde než přihlouplá a zfeminizovaná postkomunistická česká justice. A že když to jde jinde, proč by to nemělo jít i u nás.

Je pak především na našich otcích, aby si nadále nenechávali líbit zjevnou a často bezuzdnou feministickou diskriminaci, nemlčeli k ní a netolerovali ji. Jedině tak se pak mohou dočkat toho, že i oni – aniž by nutně museli měnit občanství – si jednou odvedou za ruku od soudu vlastní dítě poté, co ho jeho matka bezdůvodně někam odvlekla (nejčastěji ke svým rodičům nebo k milenci).

Česká postkomunistická opatrovnická justice se bez přehánění stává směšným reliktem komunistické minulosti, nad kterým ostatní Evropa nevěřícně kroutí hlavou. A je jen na nás, zda se tohoto břemene zavčas dokážeme zbavit, anebo zda bude zbytek Evropy – a právem – kroutit hlavou taky nad námi.

V Košíku, dne 13. ledna 2007

mluvčí K 213