Musíme to, co kdekdo považuje za své právo, všichni respektovat? Například veganskou stravu ve vazbě?

Nejen s aktuální aférou „polského hovězího“, ale třeba i v souvislosti s problémy velkopěstíren psů a třeba i chovu koní se dostáváme k zajímavé otázce. Otázce nejen existence samotných práv, ale i k tomu, jaká práva jiných jsme my ostatní ochotni a v některých případech i schopni respektovat. Jakkoliv se to bude zdát mnohým téměř kacířské, platí, že zvířata žádná práva nemají. Práva může mít jen lidská bytost a to, co se nazývá „práva zvířat“, jsou ve skutečnosti jen povinnosti, která si ukládáme my lidé jako výraz respektu k jejich životu a jejich životním podmínkám.

Omezení svobody

A tak si kladu otázku, zda i v jiných případech není vztah práv jedněch a povinnosti druhých tato práva respektovat obdobně komplikovaný. Tak čtu, že soud uznal, že bylo porušeno lidské právo vazebně stíhaného člověka, pokud mu nebyla při výkonu vazby zajištěna veganská strava. „Postupem ve Vazební věznici v Litoměřicích došlo k porušení práva žalobce přiznaného v článku 15 Listiny základních práv a svobod, kdy bylo porušeno základní lidské právo žalobce na svobodu myšlení, svědomí,“ stojí v rozsudku. Chápu, že „právo“ na zvláštní stravu může někdo jako své lidské právo pociťovat, a chápu, že je chce respektovat on sám a bude je s ním asi respektovat jeho rodina, případně jeho nejbližší. Ale stát, resp. vězeňská služba?

Člověk, který je ve vazbě (jako tomu bylo v tomto případě), je omezen na své svobodě. Svoboda člověka ale znamená, že má právo se svobodně pohybovat, má právo na sex, na setkávání se s jinými lidmi apod. Ale právě tato svoboda byla v tomto případě omezena, a tak se ptám, proč právě představa o zvláštní stravě by měla být zachována i těm, kterým jinak byla jejich svoboda omezena. Samozřejmě i ti, kteří jsou ve vazbě nebo výkonu trestu, mají svá práva a bezpochyby k nim patří i právo na stravu. Je ovšem nutno zdůraznit, že vegetariánská strava je běžně ve vězeňských zařízeních zajištována, ale v našem případě jde o stravu veganskou, nikoliv o vegetariánskou. A opravdu souvisí veganská strava s právem na svobodu myšlení a svědomí, tak jak se soud domnívá a jak jsme tyto pojmy dosud nejen my, ale bezpochyby i zákonodárce při tvorbě Listiny práv a svobod chápali?

Opravdu musíme to, co kdekdo považuje za své právo, všichni respektovat? Podle soudu rozhodujícího v této věci se prý jedná o „širší kulturní a sociálně-filozofický postoj určité části lidstva k alternativnímu stylu života“. To je bezpochyby pravda, ale rád bych, aby bylo bráno v úvahu, že k alternativnímu způsobu života (z našeho hlediska) patří mnohoženství, sňatky s (z našeho hlediska) nezletilými a mnoho dalšího.

Když se lidé nestačí divit

Jsem přesvědčen, že respekt k alternativnímu způsobu života by měl mít své meze dané naším nealternativním způsobem života v našem civilizačním a kulturně-sociálně filozofickém okruhu, jehož obsah jistě podléhá proměnám, ale obecně sdíleným. Jde spíš o to, aby nejen nejrůznější ochránci nebo nakonec i soudy nepřekvapovali občanskou veřejnost natolik, že se lidé nestačí divit tomu, co to všechno ta lidská práva vlastně jsou a jak souvisí s jejich způsobem života.

Ale asi to nebude s rozhodováním soudů tak povážlivé, jako je tomu v tomto případě. Podobným problémem se nedávno zabýval i Ústavní soud. Veganská rodina zde prohrála spor s břeclavskou základní školou, která jejich dítěti odmítla připravovat stravu prostou surovin živočišného původu. Ústavní soud odmítl matčinu stížnost a potvrdil tak, že neexistuje právní nárok na to, aby školní jídelna plně zajišťovala veganskou stravu. Soud nevyhověl ani návrhu na zrušení vyhlášky o školním stravování. Škola nemusí, ale vězeňská služba ano?

Máme totiž nejen vegetariánskou a veganskou stravu, ale také stravu frutariánskou, flexitariánskou, freeganskou a mnoho dalších, které také patří k „alternativnímu způsobu života“. Ale nejen ve stravování, nýbrž i v právu platí, že čeho je moc, toho je příliš…

LN, 6.2.2019