Lidé, kteří z osobních a pracovních důvodů musí pravidelně přecházet hranice České republiky a Slovenska jsou kvůli opatřením proti covidu-19 a uzavřeným hranicím odříznuti od rodin. Na jaře se neviděli tři a teď na podzim další tři měsíce, v odloučení žijí více než půl roku, nebyli spolu ani na Vánoce a nebudou kdovíjak dlouho v příštím roce.

Češi a Slováci žili spolu desítky let v jedné republice. Někteří Češi dodnes zůstali na Slovensku nebo se tam nově odstěhovali, mají tam rodiny a práci a domů do Čech jezdí za svými rodiči a příbuznými anebo příbuzní za nimi na Slovensko. Jiní Češi jezdí ze Slovenska do Čech kvůli práci ve všední dny od pondělí do pátku a na víkendy se vracejí na Slovensko za rodinami, partnery a partnerkami. Někomu se na Slovensko odstěhovaly děti a jejich rodiče a prarodiče musí jezdit za nimi z Čech, aby viděly své děti a vnoučata. Osudy jsou různé. Podobné potřeby k překračování hranic mají i Slováci, kteří jezdí za prací k nám nebo tady mají příbuzné. Až dosud jsme žili Češi a Slováci jako jedna rodina a najednou je konec.

Na jaře se zavřely hranice a po úvodní covidové panice a uvolněném létě se hraniční přechody na podzim sice zcela nezavřely, ale politici lidem s koncem léta nadiktovali obtížně splnitelné podmínky, kteří k překročení hranic musejí absolvovat různá nařízení od obou států, v nichž je navíc těžké se vyznat, každá země to má částečně jinak. Slováci začali od poloviny září vyžadovat na hranicích PCR testy ne starší než dva týdny, Češi se s PCR testy přidali v listopadu. Od září se při překročení hranice kromě zakoupení a absolvování testů lidé musejí přihlásit prostřednictvím formuláře k hygieně na Slovensku, od listopadu i prostřednictvím formuláře k hygieně v Česku. Ti, co žijí na Slovensku, při návratu z České republiky dokonce nemohou do práce, ale musejí jít do deseti denní karantény. Pokud navíc přijedou po více než třech dnech pobytu v České republice, musejí si koupit a absolvovat další, tedy při jednom výjezdu druhé PCR testy ne starší 72 hodin.

Pro obyčejné rodiny jsou takové podmínky ekonomicky i organizačně nezvládnutelné. Je nereálné, aby si lidé při každém návratu domů platili PCR testy, aby na Slovensku chodili do deseti denní karantény a při pobytu delším než tři dny v Česku si platili další PCR testy při jednom výjezdu. Pro členy rodin jsou vyčerpávající i opakovaná testování s tyčinkou v nose a vystavování se riziku nákazy v testovacím prostředí se zvýšeným výskytem lidí s covidem. Paradoxně když lidé překračují hranice s negativním testem ne starším než dva týdny, mohli se v mezidobí kdekoliv infikovat a teoreticky mohou být pozitivní, přestože na hranicích mávají s negativním testem, ale to už nikomu nevadí.

Podmiňovat návrat domů a setkání s rodinou, že si za to lidé musejí zaplatit a podstoupit řadu úkonů, je nedůstojné a ponižující. Rodiny se kvůli takovým opatřením vidí jednou za měsíc nebo za dva měsíce či vůbec. Takových rodin jsou tisíce a nikdo se o ně nezajímá.

V jednotlivých zemích mohou občané jezdit autem, jak chtějí, křížem krážem přes celou republiku, chodit do práce nebo do obchodů. V obou zemích rovněž platí víceméně podobná opatření, rozestupy, roušky, ruce, sociální odstup v různých podobách, uzavřené instituce, zákaz shromažďování. Přejet autem ke své rodině z místa na místo, z rodinného domku v České republice do rodinného domku na Slovensku třeba jen 100 kilometrů vzdáleném je však bez testů zakázáno.

Je absurdní, že za rodinou nemůže jet ani pozitivní člen rodiny, třeba ten, který je skutečně nemocný. Pokud je pozitivní, přes hranice nesmí a rodina za hranicemi se o něj nemůže postarat. Takový jedinec musí zůstat sám, dokud nebude negativní, jedno jestli falešně pozitivní, bezpříznakový nebo skutečně nemocný. Rodinným příslušníkům je znemožněno postarat se o příslušníky rodiny, kteří ochořeli, uvařit jim čaj, vývar či převlíknout zpocené peřiny, vyprat a podobně. Nemocní příslušníci rodin jsou odsouzeni k samotě a odkázáni sami na sebe, když jim může být nejhůř. Rodiny v rámci jediné státní hranice naopak mohou být spolu kdykoliv, jedno jestli jsou negativní nebo pozitivní, tento problém vůbec neřeší, bez překážek mohou přijít domů, postarat se o sebe, být si oporou v mimořádné covidové době.

Jedinou vlaštovkou mezi proticovidovými opatřeními je bavorská a česká hranice, kde i v nouzovém stavu a omezeních pohybu mohou blízcí členové rodin přecházet hranice bez testů a bez karantény. Je znepokojující, že někde to jde a jinde ne, toto pravidlo by snad mělo platit pro všechny rodiny na všech hranicích. O to smutnější fakt ve společné historii České a Slovenské republiky, že se naši politici neumějí domluvit a ochránit naše rodiny, svazky, partnery a partnerky a blízké. Politici obou zemí přitom mohli být příkladem vzájemné pomoci sousedů pro celou Evropu a možná i svět v covidové době, kdy Evropská unie beznadějně selhala a nechala zrušit i rodinám mnoho let garantovaný Schengen.

Lidé a jejich rodinní příslušníci by asi neměli zůstat viset na našich společných českých a slovenských hranicích. Na testech, na poplatcích, na hlášeních, na karanténách. Snad ještě pořád je rodina víc než covid a jakákoliv opatření. Pokud se však svět změnil a rodina neznamená nic, je namístě žádat, aby si testování platili a podstupovali všichni občané v České republice a na Slovensku při každém příchodu domů. Pozitivní zůstanou přede dveřmi, negativní mohou vstoupit. Pozor, kdo se doma zdrží více než tři dny, jde na testy znovu. Pravidla by měla platit pro všechny stejně.