Českým bojovníkům proti umělému oplodňování nezadaných žen a leseb nejde o práva dětí, ale o výchovu dospělých

Sněmovnou ve středu neprošel návrh poslance ČSSD Františka Adámka na úpravu zákona o specifických zdravotních službách, díky které by ženy mohly podstoupit umělé oplodnění spermatem anonymního dárce i bez souhlasu partnera. „Právo na dítě nepatří mezi základní lidská práva,“ prohlásila na plénu zastánkyně regulace pravidel umělého oplodnění Jitka Chalánková z TOP 09.

S výrokem Chalánkové v zásadě souhlasím: v Listině základních práv a svobod právo na dítě skutečně není. Háček je v tom, že podmínka souhlasu partnera zasahuje do svobody ženy rozhodovat o svém těle a životě s pomocí lidí, kteří se taktéž z vlastní svobodné vůle rozhodli ke spolupráci: dárce spermatu a zaměstnanců kliniky. Problém tedy není, že by stát odmítal něco někomu garantovat, ale že svým občankám aktivně brání uzavřít kontrakt s dalšími dobrovolně zúčastněnými lidmi.

Konzervativní politici obhajují tohle své sociální inženýrství argumenty, které jsou pochybné – a s přihlédnutím k počtu dětí vyrůstajících mimo svoje rodiny z rozhodnutí toho samého státu i pokrytecké.

Jak by asi dopadlo nové hlasování o rozvodech?

Jedním z důvodů pro podmínku souhlasu může být ochrana zájmu případného ženina partnera, který sice s umělým oplodněním nesouhlasí, přesto by ale měl k jejímu dítěti otcovské povinnosti. Těžko mu takovou situaci závidět, ale není to důvod k omezení ženiny autonomie zákonem: stejným zásahem do její svobody a se stejnými důvody by byla kriminalizace tradičního způsobu výroby kukaček, tedy cizoložství.

Dalším a daleko častějším argumentem je ochrana zájmů dítěte: „Úmluva o právech dítěte každému dítěti zaručuje právo znát své rodiče,“ přesvědčuje Chalánková. Za prvé k tomu ale Úmluva dodává mlhavé „je-li to možné“. Za druhé, a to je pro mě důležitější: kdybych si měl vybrat mezi tím, zda budu existovat a znát jen jednoho svého biologického rodiče, anebo existovat nebudu, pak si bez váhání vyberu to první. (Připravíme podle stejné logiky o možnost umělého oplodnění neplodné páry z Ostravska, protože každý má „právo na příznivé životní prostředí“?)

V zájmu dítěte samozřejmě je žít s co nejmenším rizikem, že své vlastní děti nezplodí s biologickým sourozencem nebo bratrancem. Tady se jeví rozumně starší návrh Chalánkové a dalších konzervativců na omezení počtu dětí, které může jeden anonymní dárce zplodit. (Těžko říct, do jaké míry jim šlo o ztížení přístupu ke spermatu.)

Další argument Chalánkové: děti anonymních dárců nemají možnost zjistit polovinu své rodinné zdravotní anamnézy. Na druhou stranu se ovšem můžou těšit z toho, že kliniky filtrují dárce s dědičnými nemocemi. To mi zní jako slušná směna nevýhody za výhodu.

Často zmiňované právo na úplnou rodinu stát upírá několika desítkám procent všech dětí tím, že zlegalizoval rozvody. (Což by se možná nestalo, kdyby o manželské novele v roce 1919 hlasovali dnešní poslanci.)

Nakonec je tu ochrana zájmů státu, který by teoreticky mohl na dětí bez otců v rodných listech vynakládat víc dávek než na ty počaté tradičně. Teoreticky. Nepodařilo se mi najít žádnou studii, která by popisovala demografii uměle oplodněných single matek v zahraničí; předpokládám, že jde častěji o ženy ekonomicky soběstačné. Pořídit si dítě bez stálého partnera a zároveň bez zabezpečení je koneckonců v Česku ekonomická a sociální sebevražda.

V některých případech by šlo výživné od druhého rodiče zajistit tím, že by děti mohly mít v rodném listu dvě matky: biologickou a její partnerku. Už teď totiž možnosti umělého oplodnění využívají lesbické páry, kterým stačí přemluvit mužského přítele k vyslovení souhlasu s oplodněním.

A hlavně: vedeme velkou debatu o malé skupině. V šestapůlkrát větší a výrazně emancipovanější Británii žádají o umělé oplodnění vyšší stovky samostatně žijících žen ročně, a to dlouho po odstranění regulací. Kolik by to bylo u nás? Desítky?

Nejde o práva dětí, ale o výchovu dospělých

Ty samé konzervativce, pro které jsou tak zásadním tématem dvě nebo tři školní třídy zkumavkových dětí ročně, nijak viditelně nevzrušují mnohem četnější případy, kdy ten samý stát aktivně rozděluje rodiny. Dětem při tom upírá zásadnější práva, než je vědět, na co umřela babička.

Právě obstrukce TOP 09 daly tenhle týden definitivní stopku zákonu o sociálním bydlení. Neměl přinést žádné rozdávání bytů zadarmo, jak bájili odpůrci, ale v konečném součtu úsporný způsob, jak předejít odebírání dětí od biologických rodičů kvůli ztrátě bydlení nebo obecně chudobě. Což je praxe, proti které se postavil Nejvyšší soud, ale děje se pořád.

I proto počet dětí vyrůstajících mimo svou rodinu stoupá. Český stát je navíc v evropském srovnání mimořádně ochotně umísťuje do ústavů: 1666 dětí do tří let žije v kojeneckých domovech. To je o dva řády víc, než kolik by jich mohlo prožít nesrovnatelně šťastnější a jistější dětství se single mámou. Vychází mi z toho, že Chalánkové a spol. nejde o děti, ale o to vnutit svoji představu rodiny těm, kterým se ji buď z nějakého důvodu nepodařilo vybudovat, nebo kteří o ní nestojí. Sociální inženýři tohle holt dělají.