Od roku 2000 se táhne před našimi soudy případ ing. Jiřího Fialy, který se rozvedl tehdy se svou ženou a domluvili se na společné výchově synů. Protože bývalá žena, matka dětí, bezprostředně poté mu bránila v možnosti podílet se rovněž na jejich výchově, začal řešit sporné záležitosti soudní cestou.

Popsat onu jedenáctiletou anabázi, v níž se najednou občan, domáhající se svého práva, ocitne v roli obžalovaného, vznikl by román nebo novodobá sci-fi, případně lliteratura faktu. Přitom již v červenci 2006 vynesl Evropský soud pro lidská práva ve věci "Jiří Fiala versus Česká republika" jednoznačný verdikt: občanská práva České republiky jsou v případě ing. Jiřího Fialy českým státem hrubě porušena, a to ve třech bodech Úmluvy o ochraně lidských a občanských práv - ta byla Českou republikou ratifikována. Jde o tyto body:

* porušení práva na spravedlivý proces,
* porušení práva na rodinný život,
* porušení práva na přiměřenou ochranu státním aparátem.

Nuže, občan Jiří Fiala (*1963) až do zásahu státních orgánů odváděl státu měsíčně daň 15 000 korun, nedokázal mu jeho stát zabezpečit ani spravedlivý proces, ani rodinný život, který do doby vynesení rozsudku spokojeně žil, ani ochránit jeho základní práva svým rozsáhlým státním aparátem.

Jeho případ není zdaleka jediným, proto již v roce 2004 vzniklo občanské sdružení K 213 (neplést s K 231!), a to s jediným oficiálně definovaným cílem - vypuštěním paragrafu 213 (v novém trestním zákoníku pod číslem 196) z trestního kodexu České republiky. Jeho předsedou se stal právě ing. Jiří Fiala. Podle tohoto paragrafu je u nás ročně odsouzeno téměř 11 000 lidí!

S perfektním přehledem a dnes už letitými zkušenostmi o práci justice, o našich soudech, o našem právu se postupně stal občan Fiala trnem v oku státních orgánů a jeho život nelze nazvat jinak než stavem permanentní cílené perzekuce, pravděpodobně odvetou za ostudnou porážku před mezinárodním soudem.

Během uplynulých let narostly řady podobně postižených otců (K 213 má více než 500 členů), kteří s heslem "Tátové k dětem, ne do vězení!" protestují při každé příležitosti, píší na svých webových stránkách velmi podrobně o jednotlivých případech, zejména však o lapidárním případu svého předsedy.

Nemohu jinak, než jako člen Masarykovy společnosti, Masarykova demokratického hnutí, uvést v této souvislosti myšlenku TGM, kterou ve svých úvahách o rodině a její úloze ve společnosti vyslovil: "Pokud běží o rodinu, řekl bych, že dnes jde ne o matku, ale o otce. A co naší rodině chybí, zejména naší rodině české doma, to je otec…"

Proč je nyní ing. Jiří Fiala ve vězení? Již dříve byl přepadán policií při cestě na oběd nebo na vlak, byly na něj vydávány zatykače s celostátní působností, byl opakovaně zavírán do různých vazebních věznic (a následně zase propouštěn). Naposledy byl odsouzen za údajné násilí vůči úřední osobě (policajtům, kteří ho napadli po opuštění soudní budovy), ve vězení ho navštívili nezávisle na sobě senátoři Jiří Čunek a Jaromír Štětina. Oba se rovněž zúčastnili hlavního líčení, které se konalo 8. června 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 10.

K dalšímu hlavnímu líčení došlo v pondělí 18. července opět v Justičním areálu Na Míčánkách, avšak všichni přítomní účastníci, kteří zaplnili soudní síň, byli svědky neuvěřitelného, do té doby nevídaného, absurdního představení. Všichni se podrobili povinné prohlídce při vstupu do soudní budovy, potom několikrát znovu (vždy, když bylo soudní líčení přerušeno a museli opustit soudní síň), byly jim odebrány přinesené svačiny a láhve s nápoji, na chodbě před soudní síní stálo 14 (slovy čtrnáct!) ozbrojených policistů, aby chránilo bezpečnost (soudu, občanů, koho hlavně?), z nichž ten jejich nejvyšší prohlásil na některé námitky: "Když někdo zlobí, musí dostat za uši!"

Další ozbrojenci - vězeňská stráž - přivedli v poutech odsouzeného ing. Jiřího Fialu, který za poslední týdny zhubl o 25 kg, ale opět s neuvěřitelnou rozhodností podával své námitky proti podjatosti soudce, který ho neustále napomínal, aby hovořil "k věci". Mezitím museli soudní síň opustit obhájcem navržení svědkové, dále byl vykázán jeden z přítomných občanů ("v šedivém tričku"), aby opustil soudní síň, že narušoval průběh jednání, dalšímu přítomnému bylo odebráno miniaturní videonahrávací zařízení v podobě tužky (předtím byl vydán zákaz cokoliv natáčet) a vráceno mu až v samotném závěru jednání. Dožadoval se, aby zařízení bylo prohlédnuto, protože zatím s tím nic nenatáčel a respektoval příkaz soudce, že videonahrávky se nepřipouštějí. Byl legitimován, vše zaprotokolováno.

Otázky obžalovaného (kdy mi bude doručeno usnesení o rozsudku, jak mohu vypovídat, když jsem je nečetl? Čtyřicet dnů uplynulo, nedostal jsem ani kopii…) a odpovědi soudce: "K věci, vy jste tu od toho, abyste vypovídal a ne obviňoval soud, neoslovujte mne příjmením, jste povinen mi říkat buď pane soudce, nebo pane předsedo - jste osoba vězněná, tak se podle toho chovejte… Vyslýcháte soud, ne, my vyslýcháme vás!"

Znovu obžalovaný opakuje: "Co bylo cílem posledního zákroku policie? Toto řízení trpí mnoha vadami, proč není jmenovkou označena také zde přítomná státní zástupkyně, přitom moje jméno je tu ustavičně uváděno, všichni už vědí o mně téměř všechno. Jak mohu hovořit k věci, když mne soustavně přerušujete, obracím se na ostatní členy senátu, aby vás, pane předsedo, poučili." Na další vážnou námitku telefonuje soudce ze soudní síně přímo předsedovi soudu pro Prahu 10, že obžalovaný uplatňuje během jednání, aby byla provedena u něho (soudce) zkouška na alkohol nebo drogy, a potom oznamuje, že předseda soudu to vzal na vědomí, bude se to řešit, nyní pokračujeme v jednání…

Vystupuje soudní znalec, aby se vyjádřil k věci poranění policajta při potyčce s odsouzeným a jehož pracovní neschopnost trvá již šest týdnů?!? Z videozáznamu z této potyčky nelze přesně určit, jak k celému incidentu došlo, byl pořizován z dálky.

Děkujeme, pan soudní znalče, bude vám vyplaceno ("za kolik hodin požadujete náhradu?") šestkrát 350 korun za hodinu, tedy 2100 korun. Můžete odejít.

Po další přestávce (vyhlášených deset minut se protáhly na necelou hodinu!) má slovo obhájce, uvádí pět vážných námitek, požaduje mj. , aby soud přiznal právo odsouzenému na bezplatnou obhajobu, jeho majetková situace je kritická… Bez prostudování soudního spisu nebylo možné se připravit, navrhl proto odročit jednání…

Což se stalo: 31. srpna ve 13 hodin bude další pokračování tohoto absurdního divadla, jaké snad nezažil ani Václav Havel za minulého režimu. Omlouvám se, že jsem nemohl zabíhat do všech podrobností, líčení trvalo s přestávkami od 9 hodin do půl jedné, před každým hory papírů, jak to u soudu bývá.

Pozoruhodné byly o přestávce i výroky otců, z nichž někteří jsou souzeni na svobodě, jiní už si "své" odseděli, přijeli sem z mnoha míst republiky. Slyšet byla zřetelně slova: "Stát jsme my, občané, nás by měl demokratický a právní stát chránit, ale zatím stát představují represivní složky, policajti, soudci, vládní a jiní úředníci, jejichž počty utěšeně narůstají…"

Další výroky o zjevném pohrdání práv občanů, porušování zásadních rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, nižší soudy jako by je nebraly na vědomí nebo si je vykládají po svém.

Proč tu bylo tolik policajtů? Odpověď: "Vše je v kompetenci justiční stráže, zeptejte se předsedy soudu…" "Odsouzený nedostal rozsudek po tolika týdnech, vždyť to je poprava bez rozsudku, to jsou padesátá léta komunistického teroru…" Těch silných i siláckých výroků zde bylo slyšet velmi mnoho… Proč se tak málo nebo proč se vůbec nepíše o podobných soudních jednáních, nenatáčejí zde televize?

Pět let po vynesení štrasburského rozsudku a ten absurdní život má pokračovat dál? Veřejnost je otupělá, nevědomá, lhostejná, zaměstnaná, vyčerpaná, nevěří vládě, parlamentu, svým zástupcům, kteří ji mnohokrát dokázali zklamat.