I ty, Lichovníku?!“ chtělo se mi zvolat, parafrázuje tak výrok umírajícího Caesara, když jsem v televizních zprávách 27. prosince zaslechl, jak předseda Soudcovské unie Tomáš Lichovník nabádá pronajímatele i nájemce bytů, aby před podáním žaloby „…vyčkali nové právní úpravy“, tedy novely občanského zákoníku předkládaného ministerstvem pro místní rozvoj. Ta by prý měla postavit najisto práva a povinnosti účastníků nájemních vztahů a zabránit tak množství soudních sporů, které lze po ukončení zákonné regulace nájemného očekávat.

Když obdobným způsobem nabádají ti, kteří se neseznámili s textem navrhované právní úpravy, a spokojují se pouze s propagačními informacemi ministerstva, lze se jen divit. Pokud ale takové doporučení vysloví soudce, zdá se mi to na pováženou. Pouhým nahlédnutím do návrhu, který bude projednáván, může každý, a tedy i předseda Soudcovské unie, zjistit, že ani jediné slovo, které by nějak nově upravilo znejistěná práva a povinnosti účastníků nájemních vztahů, pokud jde o výši nájemného, tato novela neobsahuje!

V novelizované úpravě § 696 je pouze uvedeno, že pokud se nájemce a pronajímatel na novém nájemném nedohodnou, rozhodne o jeho výši soud. To ovšem není nic nového: o povinnosti soudů stanovit nájemné rozhodl již před pěti lety Ústavní soud (např. Pl 20/05, IV. ÚS 611/05) a k takovému rozhodování soudy žádnou novou právní úpravu nepotřebují. Jde o něco zcela jiného.

Zváží soud okolnosti případu? Ústavní soud totiž ve shora uvedených nálezech uvedl, že pokud bude soud rozhodovat o nájemném, „… musí se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené konformní soudní praxe“.

S těmito podmínkami rozhodování si české soudy starosti věru nedělaly: soudce se podíval do inzertních nabídek realitních kanceláří nebo zadal vypracování „znaleckého posudku“ (když znalec jen nahlédl do inzertních nabídek realitních kanceláří) a podle toho stanovil výši nájemného, která zhusta vůbec neodpovídala tomu, co nakonec zájemce o inzerovaný byt ve skutečnosti platil (jak by se to také soudce mohl dozvědět, že?), zato to však často přesahovalo jeho příjem, tedy především důchod.

Spíše bych se tedy obával toho, jak české soudy budou v novém roce zvažovat všechny „okolnosti případu“ a zda opravdu odpovídá zvyklostem občanského života a jeho přirozeným zásadám, aby po zaplacení „obvyklého“ nájmu v přiměřeném bytě zbývalo důchodci na živobytí pár stokorun.

Dne 13. ledna 1932, tedy v době sice kapitalistické, ale Masarykovy republiky, vyslovuje Nejvyšší soud tehdejší Československé republiky (publikovaný v R I 17/32) tento právní názor: „Na straně nájemníkově musí být splněna základní podmínka, aby se neocitl výpovědí v hospodářské tísni. (…) Ustálil se názor založený na hospodářských a statistických zkušenostech, že nájemné jest z hospodářského hlediska tísnivé, musel-li by nájemník na ně vynaložit pětinu (20 %) rodinného rozpočtu, neboť tím se porušuje rovnováha v uspokojování ostatních nutných životních potřeb, a to nejen hmotných, ale i sociálních kulturních.“

V jiném rozsudku (R I 545/30) již dříve tento soud vyslovil: „… je-li nájemní byt v cizím domě, musí být nájemné nejvýše tak vysoké, aby je nájemník mohl platit vzhledem ke svým důchodům bez újmy uspokojování ostatních nutných potřeb (a to kulturních) podle svého společenského postavení.“ Jako z jiného světa, že?

Lze se jen podivovat, proč ministerstvo pro místní rozvoj předkládá nic neřešící novelu, když téměř současně budou poslanci projednávat text nového občanského zákoníku, kde je problematika nájemného upravena mnohem vhodněji. V odst. 1 § 2088 se stanoví, že pokud se nájemce a pronajímatel na výši nájemného nedohodnou, „může pronajímatel navrhnout zvýšení nájemného obvyklého v daném místě, pokud zvýšení spolu s tím, k němuž došlo v posledních třech letech, nebude vyšší než dvacet procent“. Na takový zákon bychom si měli počkat!

LN, 31.12.2010

Autor je poslanec za ČSSD