Je to už strašně dávno, desítky let, kdy jsem poprvé navštívil svoji ženu v práci. Pracovala jako účetní v kanceláři s dalšími asi deseti ženami. Sebou jsme měl prastaré hodiny, abych se ženě jako první pochlubil, jaky klenot jsem sehnal. No, přiznejme si, hodiny vypadaly nevábně, ale sběratelsky to bylo skutečně něco a představte si, rodina, co mi je prodala, je chtěla vyhodit.

Ženské si se zájmem prohlížely mě i hodiny, až ta „nejmoudřejší“, která udávala tón celému kolektivu, spustila:

„Proboha, co to má Evo ten tvůj za krám! Vždyť se ti z toho doma rozleze po bytě různá havěť.“

Načež propukla v nevázaný smích, kterým strhla i ostatní. Mojí ženě se v obličeji měnila barva od zelené až po červenou, což u smějící paní vyvolalo notnou dávku spokojenosti, a proto pokračovala:

„My měli naprosto stejné, a dvoje, ale můj chlap má rozum a hodil je do kotle.“

Všichni se srdečně smáli a samotná paní se tak otřásala smíchy, až jí začala téct slzy. V tom se rozletěly dveře sousední kanceláře, v kterých se objevil urostlý „vazoun“ v nejlepších létech:

„Tak co se tady děje? Kde si myslíte, že jste?“ Ddruhou větu pronášel notně zvýšeným hlasem.

V momentě byste slyšeli spadnout špendlík. I moje žena si sedla, přestože byla připravená vyprovodit mě ven.

„Ježíši!“ Zvolal ekonomický náměstek, jak jsem se později dověděl, a hnal se mým směrem. I na mě udělal jeho vstup patřičný dojem a první, co mě napadlo, bylo rychle pryč, ten chlap mi chce sebrat hodiny a hodit je do kotle. Pevně jsem jednou rukou sevřel hodiny a druhou šmátral za zády po klice, abych rychle vypadl.

„Počkejte, to je krása, postavte je na stůl, ať se mohu podívat! Krucinál, ty dostat na západ, tak za ně máte auto.“

Zde musím uvést pro později narozené, že majetkové poměry za socialismu byly notně pokřivené a takové auto se v mnoha případech cenilo více než dům. Zkrátka odešel jsem z kanceláře s hlavou vztyčenou a satisfakci mi bylo slyšet uštěpačnou poznámku jedné z žen: „To ten tvůj chlap musí být pěkný idiot, když hodil do kotle dvě auta!“

Co tím chci říci? V kolektivu žen nepřevládaly hlupačky, naopak docela inteligentní ženy, ale skutečně nevím, čím to je, že první se ozve a bohužel mnohokrát i prosadí hlupák, přičemž se jeho neschopnost často skrývá i za honosným titulem. A až pak, kdy se ve funkci dostatečně „vyblbne“ a nadělá spoustu škody, dostanou příležitost škodu zaplatit obyčejní lidé a někdy se i to místo uvolní. A jsou to naopak ti neschopní, které ty schopné obviňují z ješitnosti, narcismu a přisuzují jím ty nejhorší vlastnosti, proti čemuž se nedá ubránit slovy. Viz NKÚ nebo kauza právní fakulty v Plzni, která doslova chrlila do naší justice i politiky „magory“ jak na běžícím pásu.

A tak si kladu řečnickou otázku, proč MF Dnes nepožádala rovněž pana Topolánka nebo jiné oponenty prezidenta o zaslání odborných právních posudků? On totiž prezident byl proti Lisabonské smlouvě a nyní, když ustoupil tlaku, tak to udělal s elegancí sobě vlastní, neotočil o 180 stupňů, ale logicky na svou potlačenou averzi vůči smlouvě navázal podmínkou, o které nelze říct, že je irelevantní a nemá opodstatnění. Proč jinak by si ji dávala Velká Británie a Polsko?

Naopak, byl to oponent pan Topolánek, který nejdříve nazval Lisabonskou smlouvu exkrementem, aby vzápětí prohlašoval, že s jejím přijetím spojuje svou politickou budoucnost. To znamená, že on otočil o 180 stupňů, což již samo o sobě je dost zvláštní. Rovněž i on se odvolává na rešerše svých špičkových odborníků na právo a jedním z hlavních argumentů je, že žádný soud nemůže rozhodovat retroaktivně, a proto nároky sudetských Němců, na které naopak upozorňuje prezident, uplatněné prostřednictvím Soudu pro lidská práva ve Štrasburku, jsou předem odsouzené k nezdaru. Jen okrajově poznamenám, že za právnického experta ODS je označován poslanec Marek Benda, mimochodem absolvent proslavené právnické fakulty v Plzni.

Ano, lze souhlasit s tvrzením, že retroaktivita neboli zákaz zpětného účinku je všeobecnou právní zásadou. Ovšem jsou zde precedenty, které si každý může najít na stránkách Ministerstva spravedlnosti. Například jde o rozhodnutí z 16. října 2007 ve věci Vokurka proti České republice, v kauze vedené u Soudu pro lidská práva pod číslem 40552/02. Soud stížnost zamítl z důvodu nevyčerpání opravných prostředků, konkrétně je to zdůvodněno a uvedeno pod písmenem (c) Posouzení případu stěžovatele, odstavce 66, 67, 68 a 69.

A co pan Vokurka zanedbal? V roce 2006, přesně 27. dubna, vstoupila v platnost novelizace znění zákona 82/1998 Sb. o odpovědnosti státu za způsobenou škodu a dle této novelizace se musí občan, dříve než podá stížnost do Štrasburku, obrátit na Ministerstvo spravedlnosti a teprve když zde nepochodí, může podat stížnost. Povšimněte si, že pan Vokurka podal stížnost v roce 2002, což vyjadřuje 02 za číslem stížnosti. Takže dle zásady zákazu zpětného účinku se na jeho kauzu novela zákona z roku 2006 nemůže vztahovat. Ovšem soud odůvodnil zamítnutí jeho stížnosti právě nesplněním podmínky, která vstoupila v platnost až roku 2006, čímž, ale porušil zákaz zpětného účinku. A není to jediný případ. Viz Brusco proti Italií č. 69789/01, Nogolica proti Chorvatsku č. 77784/01, Andrášik proti Slovensku č. 57984/00.

A uveďme si příklad, který dokumentuje, že soud někdy rozhoduje velmi nepředvídatelně. Tak třeba stížnost Vitásek proti České republice č. 18051/06, zamítnutá sdělením ECHR-LCze11.0Rmod. (CD1)EH/PHN/msy z 2.června 2009 a zamítnutí této stížnosti je odůvodněno právě precedentem Vokurka proti České republice.

Ovšem je humorné, že stěžovatel nejen využil možnosti dané zákonem 82/1998 Sb., ale obdržel i sdělení ECHR-LCze0.1 IM/jz, z 11. dubna 2007, kde je doslova uvedeno: ... Beru na vědomí, že jste uplatnil nárok na náhradu škody u Ministerstva spravedlnosti. Dovoluji si Vás proto požádat, abyste z vlastní iniciativy informoval Soud o výsledku tohoto řízení... Podepsána paní I. Marková za tajemnici sekce.

Jak je možné, že stěžovatel splnil tuto podmínku, a přesto byla jeho stížnost pro nesplnění této podmínky zamítnutá? To se už nikdo nedoví, přestože stěžovatel zaslal do Štrasburku kopií sdělení samotného Soudu, potvrzujícího zaslání žádosti ministerstvu a požádal o opětovné projednání stížnosti, na což pamatuje Úmluva článek 37. Stejně mu to nebylo nic platné.

Je třeba si uvědomit, že rozhodnutí Soudu je definitivní, bez možnosti nápravy. Vy v tom nevidíte stejně jako prezident značné riziko, když slovo soudce je více než zákon a naopak požadavek na dodatek k Lisabonské smlouvě tohle riziko minimálně snižuje?