K tomu, abychom nehledali „vinu“ u těch, kteří snad budou potřebovat sociální bydlení, nás vyzývá Petr Matoušek v článku Sociální bydlení musí hledat řešení, ne vinu (LN 25. 4). S tím lze jistě souhlasit, ale hledání příčin, proč vlastně zákon o sociálním bydlení potřebujeme a proč někteří lidé nebydlí tak jako „ti ostatní“, přece není hledání nějaké viny!

Jsou zde ovšem dvě zcela rozdílné otázky: ptát se, proč si přiměřené bydlení nemohou bez podstatného omezení jiných potřebných výdajů zaplatit senioři, lidé bez práce, zdravotně postižení nebo mladé rodiny, je tázáním po sociálním stavu společnosti, po prohlubující se sociální nerovnosti, kterou ovšem bude těžko řešit zákon o sociálním bydlení.

Jinak tomu však je, pokud hledáme příčinu toho, proč mezi bezdomovci, ale hlavně mezi lidmi žijícími v ubytovnách nebo v ghettech (které označujeme u nás za „vyloučené lokality“) je většina těch, kteří již v „normálních“ bytech bydleli, ale nyní bydlí jinde. Nabádá-li nás autor, abychom odstranili „bariéry, které je nutno překonat, aby ten který jednotlivec nebo rodina získali a dlouhodobě si udrželi bydlení – aby platili nájem, dodržovali pravidla soužití v domě a plnili další povinnosti, které jsou s bydlením spojené“, nebezpečně to připomíná tzv. knížecí rady, neboť právě v tom je přece jádro problému, do jehož řešení se z důvodu stále omílané „politické korektnosti“ nikomu nechce. Většina obyvatel ubytoven a ghett tam bydlí právě proto, že neplatili nájem, nedodržovali pravidla soužití v domě a neplnili další povinnosti, se kterými je bydlení spojeno.

A co s tím udělá zákon o sociálním bydlení? Samozřejmě nic. Ten totiž také vyloučí ze „sociálního bydlení“ ty, kteří nedodržují pravidla, neplní povinnosti a mají vlastní představy o způsobu života v domě. A budeme tam, kde jsme teď. Než otevřeně mluvit o těchto příčinách, raději vše svedeme na diskriminaci a budeme snad nakonec i trestat ty, kteří „hanobí“ tím, že by snad chtěli nazývat věci pravými jmény.

Autor je zástupce veřejné ochránkyně práv

LN, 27.4.2016