I když většina z nás má své vědomosti o druhé světové válce pouze z učebnic a dokumentárních pořadů v televizi, přesto po více než šedesáti pěti letech jsou její následky předmětem častých diskuzí, nezřídka vyvolávajících nevraživost mezi Čechy a Němci.

Nejčastějším tématem těchto diskuzí jsou tzv. Benešovy dekrety. Jedná se o sbírku poválečných zákonů, které po návratu z exilu v roce 1945 vydala československá vláda v čele s prezidentem Dr. Edvardem Benešem. Mnohé z těchto zákonů měly pouze dočasnou platnost pro dobu, v které vznikaly, o jiné se dodnes opírá i současná Česká republika. Mezi sporné zákony této sbírky nepochybně patří zbavení československé státní příslušnosti, práv a konfiskace majetku pro převážnou většinu občanů německé národnosti. Ti , kteří po připojení tzv. Sudet k Německu podporovali nacistický režim, byli jistě bez námitek a po právu odsouzeni k odsunu. Bohužel se tento odsun svým rozsahem a hlavně provedením změnil na vyhnání.

V příhraničních německo-českých oblastech je dnes proces vzájemného odpuštění a spolupráce již v pokročilém stádiu, ale Sudetoněmecký landsmanšaft a někteří němečtí politici se k Benešovým dekretům neustále vracejí se snahou jejich nehumánní dopad korigovat. Je pravdou, že již za první republiky převážná většina Němců žijících v tzv. Sudetech dávala najevo svou nespokojenost s politikou československé vlády, a proto byla připravována řešení tohoto problému. Avšak teprve odtržení pohraničních oblastí tzv. Sudet od Československa a zločinné skutky nacistického režimu v průběhu druhé světové války umožnily a hlavně zapříčinily, že německé obyvatelstvo mohlo být se souhlasem ostatních států odsunuto do zemí německy mluvících sousedů. Mnozí z dnes ještě žijících vyhnanců do západní části Německa či Rakouska, kteří nelidskost a útrapy odsunu překonali, jsou dokonce Benešovým dekretům vděčni za to, že nemuseli více než čtyřicet let trpět pod komunistickou diktaturou, která by je tak jako tak o veškerý majetek připravila. Říká se, že čas hojí všechny rány, což však nemůže být ospravedlněním nelidskostí a nenávisti ani pro jednu stranu. Jizvy zůstaly a tím i motiv odpůrců dekretů.

Pro vytvoření vlastního názoru na problematiku Benešových dekretů je nutné znát i druhou stranu barikády , která oba národy dodnes často rozděluje.

Je neoddiskutovatelné a logické, že Česká republika považuje zákony, o které se i v současnosti opírá, za nedotknutelné, a snaží se je proto nekompromisně chránit. Motiv tedy nechybí ani na české straně této barikády.

Avšak mají-li být Benešovy dekrety jako celek i do budoucna zachovány, měla by být bez rozdílu chráněna všechna jejich zákonná ustanovení, nejenom ta, která se politikům hodí. Mezi ty, které stát nechrání, patří bezesporu uzákoněné poválečné příděly konfiskovaných drobných živnostenských podniků do vlastnictví československých občanů. Zde byly jednoznačně Benešovy dekrety komunistickým režimem hrubým způsobem porušeny. Bez nápravy porušených zákonůse nekompromisní ochrana a obhajoba dekretů jeví nedostatečně konsekventní. Nelze si přece vybírat pouze "rozinky z vánočky" . Nelze jednoduše říkat "NE" ke zrušení Benešových dekretů požadovanému Sudetoněmeckým landsmanšaftem a zároveň říkat "NE" k nápravě jejich dokázaného porušení. Takovýto dvojí přístup k dekretům není zcela jistě morálně ani politicky obhájitelný a určitě neprospívá ani procesu vzájemného porozumění .

Konkrétně obsahují Benešovy dekrety zákon, který jako navazující akt na konfiskaci německého majetku nařizoval, jakým způsobem má tento majetek přejít do soukromého vlastnictví československých občanů. Tento Benešův dekret byl po komunistickém převratu v roce 1948 ve svém smyslu a účelu zcela ignorován, což mnohé občany Československé republiky připravilo o jejich existenci a veškerý majetek. V praxi komunističtí státní úředníci účtovali kupujícímu celkovou hodnotu konfiskátu, přičemž jeho nemovitost odmítli vydat. Kdo se tomuto bezpráví vzepřel, dočkal se vězení a šikanování celé rodiny. Z tohoto důvodu většina kupujících po několika měsících raději dobrovolně od koupě majetku zaručeného Benešovými dekrety odstoupila a vše, včetně nemalých investic do jeho renovace a rekonstrukce z doby, kdy jej pro stát spravovali, bylo nenávratně ztraceno. Tímto způsobem nemovitosti drobných živnostenských podniků zůstaly protiprávně v rukách státu a přídělové rozhodnutí tak navodilo faktický stav neposkytující jakoukoliv právní jistotu příjemci přídělu pro další provozování živnosti. V podstatě se jednalo o znárodnění přímo v přídělovém řízení, které zcela ignorovalo zákonné nařízení obsažené v Benešových dekretech. O trestném činu podvodu na vlastních občanech nemluvě.

Jestliže po listopadu 1989 československá a později ani česká politická garnitura nedokázala zajistit nápravu uvedeného příkoří dokonaného na vlastním lidu, lze pochybovat o důslednosti politiků ve věci ochrany Benešových dekretů. Dvojím přístupem k nim nebyla jejich nedotknutelnost a nenapadnutelnost v žádném případě zajištěna. Nyní ve snaze vyhnout se možným následkům vlastní chyby si stát, pod rouškou ochrany a zachování poválečných zákonů, prosazuje výjimku z Lisabonské smlouvy. Tou mají být občané České republiky připraveni o svá základní lidská práva a i nenapravené porušení dekretů se tím pádem stane nenapadnutelným. Je zcela zřejmé, že Benešovy dekrety jsou pouhou záminkou pro získání podpory českého obyvatelstva, neboť celý národ si nepřeje na Benešových dekretech cokoliv měnit. Je však dosti naivní si myslet, že účel a hlavně účinnost výjimky bude spočívat pouze v ochraně poválečných zákonů. Každá výjimka jak známo otevírá možnost dalších aplikací, a proto je třeba, i přes ujišťování politiků, se obávat o lidská práva, po listopadu 1989 nabytá.