Současné aprílové počasí je stoprocentně aprílové. Vedro a pak zase sněží. Připomínám to tady proto, aby si čtenář mohl učinit obraz o tom, jak se asi cítí právníci při normotvorbě parlamentu. Nevíte, co si vzít na sebe ven, protože vlastně nevíte vůbec, co platí. Aplikace právních předpisů pak není znalost, ale pouze takový kvalifikovaný odhad. Ostatně, jak to s normotvorbou vypadá, nám dokonale předvedl nejnovější ministr zdravotnictví, který dokázal zpochybnit platnost omezení nebo omezení platnosti shromažďování od pátku do pondělí asi třikrát. Tak aby se v tom koza vyznala.

Hlavním posláním mého sloupku je glosovat justici, tak se do toho pojďme vrhnout. Častokrát jsem zaznamenal ve veřejném prostoru přání, že by se soudci měli vyjadřovat k věcem, které se dějí okolo nich, a aby takzvaně nehovořili jenom svými rozsudky. Odskočíme si zde do Polska. Tamní ústavní soudkyně Krystyna Pawlowiczová zveřejnila na sociální síti příspěvek, ve kterém upozorňovala – s uvedením jména a dalších osobních údajů – na případ transgenderového dítěte, oslovovaného ve škole na přání rodičů jako dívka. Po dvou dnech příspěvek smazala a omluvila se.

Označení člověka v souladu s jeho pohlavím je náhle součástí kulturní války mezi pobožnými konzervativci a liberály. Rád bych na tomto místě zdůraznil, že rozhodně souhlasím s tím, že otázka pohlavní identity je pro minoritu lidu, kteří s tím nejsou souladní, tedy s tím, v jakém těle se narodili, opravdu problém. Je potřeba (nebo spíše naprosto normální) je respektovat. Ale v konkrétní věci se spíše podává, že jde o přání rodičů než jejich dítěte. Opusťme však podstatu případu a vraťme se k tomu, co je zaznamenáníhodné. Ústavní soudkyně se vyjádřila přesně tak, jak se očekává v duchu moderním, tedy ohledně svého vlastního vnitřního přesvědčení a dostala strašně přes prsty. Když si k věci dáme opačné měřítko, tak co uděláme s Pavlem Rychetským, který se vyjadřuje způsobem stejným, nikoli o transgenderové problematice, ale o roztomilém dědečkovi na hradě a jeho politických názorech? Už se vám jeví vyjadřování soudců jinak než prostřednictvím rozhodnutí jako dobrý nápad, a nebo obráceně? Ponechám na vás…

Šup do první linie, a to hájemství Policie České republiky. O cestě Hany Lipovské na zasedání Rady České televize bylo popsáno dost, takže nemusím unavovat čtenáře detaily. Každopádně zajímavé bylo samotné odůvodnění z jejích úst, proč jí byla přidělena policejní ochrana. Nevím, jestli obsah toho, co sdělila na zasedání Rady ČT, měl tak závažný bezpečnostní potenciál (já osobně se spíše přikláním k návštěvě odborného lékaře), ale budiž. Problém je na straně policie. Můžeme si gratulovat k tomu, jak profesionální byli ti pánové, kteří paní Lipovskou doprovázeli na zasedání. Nyní zdvořile žádám jako daňový poplatník o odpověď na otázku, jestli mi poskytnou stejnou ochranu, kdykoli budu opravdu ohrožen. Jako obhájce či právní zástupce v exaltovaných sporech jsem si vyslechl již mnoho výhrůžek jak v jednací síni, tak mimo ni. Některé byly podle mého soudu míněny velmi, velmi vážně. To, že mi někdo slíbil, že mi dá minimálně „přes hubu“, z nich bylo to nejmenší. Stává se to nejen mně, ale i řadě kolegyň a kolegů. U soudu nás chrání svojí přítomností jako všechny účastníky justiční stráž, ale co cestou domů? Mohu také požádat Polici ČR, aby zřídila nějaké okénko pro obhájce, kde bychom si vyzvedávali na objednávku jako paní Lipovská bezpečnostní ochranu?

Jak na tom jsou různé státy s úrovní spravedlnosti, se stejně nejlépe pozná na rozhodování jeho soudu o lidech, kteří jsou oškliví. Tak oškliví, jako byl Larry Flynt s jeho názory, které se protiví společnosti a působí na ni úplně odporně. Nejvyšší soud rozhodoval o případu Jaroslava Bartáka usvědčeného ve známé kauze sexuálního obtěžování a nátlaku, a to o věci mnohem závažnější, o možném trestném činu vraždy a útěku z vězení. Soud vyhověl jeho dovolání v podivném případu nahrávky z věznice. Je to skvělé a současně smutné čtení. Obdivovaný šéf pražské mordparty Josef Mareš a někteří příslušníci vězeňské služby z něj vychází jako lidé, kteří ctí úplně všechno, jenom ne zákony. Zrovna na tomto rozhodnutí lze krásně ilustrovat rozdíl mezi chápáním veřejnosti, podléhání jejímu tlaku a rozhodováním podle práva. Odporný záporák měl spáchat ještě odpornější čin a byl u toho nahrán na záznamové zařízení, tak je všechno jasné. Jenže soud se zabýval otázkou, nakolik bylo pořízení takového důkazu legální – a když po něm pátral, zjistil minimálně stejně ďábelské porušování předpisů u osob, u kterých by to veřejnost neřekla. Za aktuální rozhodnutí bych měl Nejvyššímu soudu zatleskat, ale neudělám to. Prostě soudci dělají svoji práci, a tak to pouze konstatuji.

Avšak i toto konstatování mě ale pro tento týden uspokojuje, a proto se těším, že přestane sněžit a konečně zase přijde jaro.

Autor je advokátem, členem prezidia Unie obhájců, partnerem kanceláře Moreno Vlk & Asociados a členem odvolací kárné komise České advokátní komory.

Info.cz