Ve svém článku Jsem ráda, že Otakar T. zemřel (Neviditelný pes, 28.3.2011) vychází bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová v podstatě z presumpce viny. Její přání, aby se O.T. ocitl v pekle, pokud peklo existuje, náleží svou primitivností snad do různých anonymních diskusí, avšak u právničky, která stála na tak vysokém postu v české justici, je přinejmenším nepochopitelné. Ano, stala se hrozná věc, velká lidská tragédie. Nicméně princip presumpce neviny je základním právním pilířem v trestním právu za všech okolností, jinak bychom se vrátili někam do středověku, do časů kata Jana Mydláře. Kolika stupňů mučení by bylo třeba, aby se O.T. přiznal? A po kolika stupních tortury by to vzdala paní exministryně a přiznala se, že vraždu má na svědomí ona? Ne, v žádném případě nechci nemístně žertovat, jen se snažím upozornit, že věci nemusí být vždy takové, jak se na první pohled jeví, a má-li být zachována celistvost právního řádu, nelze na princip presumpce neviny rezignovat. Jinak by šlo relativizovat naprosto vše, což by vedlo k nedozírným následkům.

Radost nad sebevraždou O. T. však nemusí být projevem exministryně jako matky dcery, jak se snaží vysvětlit. Jsou zde možné i jiné důvody. Sebevražda podezřelého je určitým východiskem a věc, z níž by se mohl stát kriminalistický pomník, se tím může vyřešit.

I když podle oficiálních vyjádření nebylo v průběhu dosavadního vyšetřování nic zanedbáno, lze o této sebejistotě mít vážné pochybnosti. Rozhodující byly první dny po zmizení dívenky. Stovky policistů s psovody po týdny procházely terén, kde bylo tělíčko zakopáno, policisté mnohokrát míjeli čerstvě zasypaný výkop a nic nenašli. Co vlastně hledali? Jak byli instruováni? Kdo za to nese odpovědnost? Měli se jen tak procházet či přijet se psy na výlet, na jakési cvičení a na něm se bezhlavě ve vymezeném terénu potulovat? O jaké „nestandardní“ hloubce ukrytí těla hovořil policejní ředitel Lessy, když omlouval neúspěšnost předcházejícího pátrání? Vždyť nebýt zvěře, která se na tělo dostala, nebylo by prý nalezeno. Lze se s takovými vysvětleními spokojit?

Radost nad smrtí podezřelého tak může být jen radostí nad tím, že zpackané vyšetřování může takto skončit, když se jiná stopa neobjeví. Tím způsobem paní exministryně ono peklo, které přeje O.T., vytváří zde na zemi.

Případ je nápadně podobný jednomu příběhu Friedricha Dürrenmatta, respektive podle něj v roce 1958 režisérem Vajdou natočenému dnes již klasickému filmu Stalo se za bílého dne, který byl krátce po svém vzniku promítán také u nás v českém dabingu. Jeho podobnost (dokonce Anička jakoby byla dvojče andělsky vypadající dívenky Gritli) stojí za zmínku, i když jde pochopitelně „pouze“ o vymyšlený příběh:

Všem známý tulák a zlodějíček (herec Michel Simon) narazí v lese poblíž jedné vesnice ve Švýcarsku na tělo mrtvé dívenky. Vyděšen prchá pryč do nejbližší hospody, kde se z děsivého zážitku křísí žitnou. Automaticky se stává jediným podezřelým a kandidátem na pachatele. Následují úmorné dlouhé výslechy bez kýženého přiznání, v jejichž průběhu se tulák v cele oběsí. Pro všechny je věc vyřízena. Komisař, mající pochybnosti (v podání německé herecké legendy Heinze Rühmanna), je naprosto osamocen. Policejní mašinerie je opojena úlevou, že se věc takto vyřešila. Sebevražda je přece nejlepším přiznáním pachatele, který nemohl unést vědomí toho, co spáchal (stejně uvažuje i český policejní psycholog). Policejní komisař, vycházející z dívčiny týden staré kresby, se pouští do soukromého pátrání. Jeho známý psychiatr mu modeluje možný profil vraha. Podle něj pachatel takového činu nemá vlastní děti. Nakonec pátrání končí odhalením pravého pachatele, majícího na svědomí podobné činy spáchané v různých kantonech.

O.T. pachatelem být mohl, ale také nemusel. Jeho sebevražda v cele vazební věznice je jen dalším, stěží výmluvami vězeňské služby omluvitelným selháním v tomto podivném případu.

Autor je advokát