Každých deset let ovládne český mediální prostor šílenství „osmičkových výročí“, a ačkoliv se probírá kde co, nejslavnější událost z dějin hlavního města Prahy se pomíjí mlčením. Kdo ví proč.

Před tři sta sedmdesáti lety, v polovině třicátého roku třicetileté války byli už všichni unavení a vyčerpaní, nikomu se nechtělo bojovat a blížilo se jednání o míru. Jen generál Königsmarck ještě na poslední chvíli nařídil noční pochody a tajně se přesunul k Praze, aby dobytím města zlepšil vyjednávací postavení své královny a aby pro ni získal poklady, horlivě sepsané pobělohorskými emigranty. Malou Stranu a Hradčany obsadil překvapivým útokem, ale na Staré Město se nedostal. Měšťané se seskupili do vojenských oddílů, studenti vytvořili Akademickou legii a pod velením vojenského velitele Prahy, johanitského velkopřevora Rudolfa Colloreda a jezuitského kněze Jiřího Plachého tři měsíce bránili město, odráželi útoky, hasili požáry a jak mohli, snižovali stavy švédského vojska.

A nebojovalo se jen o město, válka se vedla i o nebe. Řeholníci, měšťané, jejich ženy a děti procházeli městem v kajících a prosebných procesích, v kostelech neustával proud litanií a růžencových modliteb, ve Vídni ve své domáci kapli klekali císař Ferinand III. a císařovna Marie Leopoldina s růženci v rukou před Českým paládiem, obrazem Panny Marie Staroboleslavské, a všichni prosili o pomoc Čechám a Praze, a zatím Učitel národů, českobratrský biskup Jan Ámos Komenský se kdesi u všech čertů modlil za zdar švédských zbraní. Když nemá být město naše, ať lehne popelem.

Jenže, jak praví staré (prý ruské) přísloví, psí hlas do nebe nevolá, a Pražané se ubránili. Vděčný císař přidal do staroměstského znaku obrněnou paži s mečem, na Staroměstském náměstí postavil Vítězné Panně děkovný sloup, a byl mír. Vděční Pražané chodili děkovat ke sloupu Vítězné Panny a když umřeli, chodily děkovat jejich děti, a byla jiná válka a jiný mír, a děti těch dětí chodily pořád děkovat Panně, protože vděčnost Pražanů sahala až přes hroby. A chodily by dodnes. Jenže dědici Komenského a jejich děti a děti jejich dětí dvě stě sedmdesát let tajně a starostlivě hýčkali svou zlobu, i ta sahala až přes hroby, a když skončila vláda císařů, uvědomili si, že vyváznou bez trestu, a sloup strhli. Před sto lety.

A tak mají Pražané ve znaku připomínku události, kterou si nepřipomínají, a pražští radní se chlubí vyznamenáním svých předchůdců, ale na ně samotné si ani nevzpomenou.