Piazzetta neboli nádvoří pražského Národního divadla, nevelký plácek mezi starou budovou a Novou scénou, který byl až doposud spíše rájem skateboardistů a pro Pražany jen průchodem mezi Národní třídou a Ostrovní ulicí, ponese název Náměstí Václava Havla.

Pojmenování prostoru po bývalém prezidentovi schválili pražští radní na návrh ředitele divadla Jana Buriana. Tato zpráva má v sobě nejednu bizarnost.

V zásadě nelze nic namítat proti pojmenování veřejných prostor po významných osobnostech národního života. Konec konců jako má Washington Reaganovo letiště a Paříž letiště Charlese de Gaulla, i Praha má letiště Václava Havla, někdejší Ruzyni.

Onen plácek mezi divadelními budovami je ale parodií na toto téma. Historickou ironií je skutečnost, že jeho autorem byl architekt Karel Prager, dvorní umělec předlistopadových vládců, autor proslulé Husákovy pracovny na pražském Hradě.

Jistěže byl Prager vynikajícím architektem, vytvořil nebo navrhl opulentní řádku na svou dobu velmi moderních budov, ale právě jeho propojení s režimem, proti němuž se Havel tolik vymezoval, dává události s pojmenováním plácku jistou pikantnost.

Ostatně, kdo byl 17. listopadu 1989 večer na Národní třídě, viděl ty vystrašené tváře národních umělců nalepené na vnitřní sklo Pragerovy Nové scény, jak vyhlížejí na demonstranty s obavami o své zasloužilé kariéry a proti nim stojící obrněné esenbáky.

Absurdní hříčka

Druhá pikantnost je i v tom, kdo s tím nápadem na přejmenování přišel: Jan Burian, který vstoupil do KSČ zhruba právě v té době, kdy byl Havel vězněn. Burianovi tehdy bylo už dost přes dvacet, takže vymlouvat se na mladickou nerozvážnost asi úplně nejde.

Také by bylo možné se zeptat první dámy, Dagmar Havlové, jak to vlastně bude s užitím Havlova jména z pohledu právního. Je totiž pravdou, že jméno polistopadového prezidenta je zapsanou ochrannou známkou č.10605426, kterou jen několik dnů po smrti Václava Havla nechala zapsat jeho vdova Dagmar, resp. její nadace.

Obvykle se za užití ochranné známky vyplácí jejímu vlastníkovi slušné palmáre. Nevím, jak je tomu u Havlova letiště, a ještě méně je jasné, jak to bude u plácku v Národním divadle. Co je však jisté, je, že by s podobnou vlajkoslávou možná nesouhlasil ani ten, jehož se týká nejvíc, totiž Havel sám.

A protože byl exprezident též autorem absurdních dramat, jistě by se udivil, že má své jméno chráněno nejen jako dvě slova, ale i jako autogram včetně tradičního srdíčka. Tak absurdní hříčku by asi ani sám Václav Havel nevymyslel.

Co touto aktivitou sleduje ředitel Národního divadla Burian, se dá snadno dovodit: zviditelnit sebe a svou nynější angažovanost. O co však jde pražskému magistrátu, těžko říct. Faktem je, že přejmenovat ten plácek po někom, kdo s Národním divadlem přišel do styku doopravdy, třeba Jaroslav Kvapil, Karel Kovařovic, Karel Hugo Hillar, dokonce i Karel Čapek, to dává smysl.

Havel však zde byl nejvýše v roli diváka, a to ještě – vzhledem k jeho uměleckému zaměření - zřejmě nikterak nadšeného. Rozhodnutí magistrátu je tak parodií na sebe sama.