Minulou sobotu jsem měl co dělat na jihu Čech, takže jsem se brzy ráno vydal na cesty. Do Českých Budějovic jezdím zásadně přes Prahu, ani nevím proč, když přes Brno je to kratší. Jízdenky si kupuji předem a nikdy si je nekontroluji. Proto se mi často stává, že mi je v pokladně drah vystaví přes Brno a já ve vlaku doplácím, ačkoli mi při té koupi jízdenky poskytují místenku na Pendolino s cílovou stanicí Praha. Ano, nemá to logiku, ale já s tím nic nenadělám. Je to takový folklor.

Onu minulou sobotu mělo Pendolino do Prahy tradičně dvacet minut zpoždění. Ta zpoždění trvají již dlouho – personál se za ně přímo v amplionech soupravy omlouvá a zdůvodňuje to tím, že se v různých úsecích dráhy rekonstruují. To chápu, ale proč kvůli tomu nezmění dráhy jízdní řád, nepochopím. Zřejmě proto, že by již nebyly (alespoň teoreticky) nejrychlejší. Oproti minulosti je docela příjemné, že se nám omluvy za zpoždění dostane i v angličtině, což by se člověku mohlo hodit, kdyby se chtěl někdy nechat najmout do služeb British Rail.

Díky onomu zpoždění mi ujel rychlík do Českých Budějovic. Další jel až za hodinu. Sluníčko, probleskující skly nádražní haly, mě vytáhlo do přednádražního prostoru. Neuvěřitelný zážitek. Okolo deváté hodiny ranní byl prostor před nádražní halou pokryt neuvěřitelným množství odpadků, papírových obalů, plastových lahví a nedopalků. Několik košů na odpadky přetékalo a jim určený obsah se rozléval v jejich okolí.

Takový maglajz je tam mezi námi v podstatě každý den, avšak tuto sobotu byl zcela mimořádný. Uprostřed všeho se pohyboval jakýsi mužíček (slovy jeden) s lopatou a smetákem a sem tam do pojízdného kyblíku něco odhodil. Ale více debatoval s cestujícími o tom, jaký „tady okolo nádraží dělají bezdomovci bordel“.

Když mám čas, zajdu se vždy podívat, jestli je na svém místě obnovená socha prezidenta Wilsona. Až bude místo ní Putin, koupím si lístek dál než do Českých Budějovic. Byla tam, takže jsem se na chvíli posadil na přednádražní lavičku. Mezi námi - bezdomovci nebudou mít nikdy tolik peněz, aby zde koncentrovali tolik odpadků. Tady jim musí pomáhat celá naše česká republika. Píši s malým č.

Vedle mne sedící starší pán se mnou zavedl rozhovor na téma onoho neuvěřitelného maglajzu. Nechtěl jsem se o tom bavit, mám na to svůj názor. Tak jsem se ho snažil zbavit drobnou úvahou o tom, že onen stav přednádraží je výsledkem toho, koho si oni, jako Pražané, volí do čela radnic. Onen pán se mnou souhlasil, ale vysvětlil mi, že je z Českého Krumlova, kde by se tohle stát nemohlo. Musel jsem mu dát za pravdu, protože jsem v létě v Českém Krumlově byl. A navíc – i to jedno z nejhorších nádraží v zemi, myslím tím nádraží v Ostravě, má již asi dva roky přednádražní prostor poměrně upravený tak, že by mu to mohla Praha závidět.

Pak ten pán zauvažoval a zeptal se mě, jestli by nepomohlo, kdyby někdy ministr Ťok či paní primátorka jeli vlakem. Nebo nedej bůh, prezident či předseda vlády. Jestli by se něco změnilo?

Mám v tomto směru své zkušenosti. „Samozřejmě, že by se něco změnilo,“ povídám onomu bodrému muži. „V době jejich cesty by zde nebylo ani smítko. A na dobu pozdější by si dráhy najaly informátory, aby se vědělo, kdy zas někdo pojede, aby se mohlo předem uklidit. Jinak by zde byl stále stejný, jak s oblibou píši, maglajz.“

Onen pán se na mě tázavě podíval. Již jsem se odmlčel. Vysvětlit mu celý problém nebylo sice nad mé síly, ale nad můj čas. Za patnáct minut mi to jelo. Vlak jsem stihl. Ten ujel pouze těm, kdož za stav přednádraží zodpovídají. Což oni netuší, klimbajíce v pohodlí svých služebních aut. Jenže, přátelé! Maglajz je tu všeobecně, tak proč by nás měl ausgerechnet vzrušovat ten pražský přednádražní.