Jede-li člověk po pravém břehu Vltavy z centra Prahy směrem na jih, projede krátkým tunelem pod vyšehradskou skálou a kousek za Ústavem pro matku a dítě (ale ještě před podolským plaveckým bazénem) mine dvě veliké bílé klasicistní budovy připomínající antické chrámy. Kdo by sem jel tramvají, bude vědět, oč jde, zastávka má označení Podolská vodárna.

V životě jsem uvnitř nebyl a když jsem v pátek narazil na informaci, že o víkendu bude u příležitosti Světového dne vody otevřeno Muzeum pražského vodárenství, nelenil jsem a v sobotu po poledni jsem se do Podolí k oné mlčenlivé stavbě vypravil.
Pochodoval jsem podél budov v přesvědčení, že alespoň jedny z mohutných dveří mezi sloupy musí být otevřeny. Nebyly, takže jsem blok obešel z jižní strany a na jejím průčelí jsem objevil skupinu jedenácti soch - ženských postav. Jedna, největší, byla na samostatném výstupku a pod ní na římse stálo zbývajících deset ostatních. Stará paní, která na trávníku venčila jezevčíka, mi prozradila, co sochy symblizují - jde o Vltavu a deset jejích přítoků.
Nakonec jsem tedy blok obešel a přišel ke vjezdu do dvora, odkud byl přístup točitým schodištěm pod jednou rohovou věžičkou do samotného Muzea pražského vodárenství. (Příkré schodiště má šířku asi jeden metr, což většímu počtu návštěvníků později velmi znesnadňovalo odchod, resp. vstup. Před odchodem jsem vyběhl ještě dvě patra, domnívaje se, že se mi podaří udělat pár obrázků shora, leč úzká vysoká okýnka byla špinavá a plechové dveře vedoucí z věžičky ven byly opatřeny mohutným visacím zámkem.)
Expozice věnovaná vývoji vodárenství v Praze za posledních 650 let je umístěna v dlouhé místnosti podél celé jedné stěny vodárenské budovy, další exponáty jsou umístěny na galerii nad ní. Z galerie je zasklenou stěnou rovněž vidět do samotné čistírny, která bývala díky svému architektonickému řešení nazývána po svém tvůrci "Engelovou katedrálou". Součástí je i kinosál pro padesát lidí, kde byl promítán film o výrobě a distribuci vody (bohužel ale na jediné televizní obrazovce, kdo si zapomněl brejle nebo triedr, ze zadních řad toho moc neviděl).
Zajímavá je vstupní část, kde je řada Ladových osvětových obrázků, například lékař sklánějícíc se nad pacientem na lůžku, v rohu obrázek pumpy a kadibudky a lékař dí: "Co je platna snaha moje, když je pumpa vedle hnoje!" a vedle protiklad - šťastná rodinka u stolu, maminka natáčí do sklenice vodu z vodovodu, oknem je vidět zahradník, který z hadice kropí trávník a pod obrázkem nápis "Rodinnou vždy střeží shodu svěží voda z vodovodu."
Vodárnu i některé exponáty si můžete prohlédnout na připojených obrázcích. Vzhledem k tomu, že historik architektury Zdeněk Lukeš čerpá nové poznatky v zahraničí a tento článek jeho pravidelný text jen nesměle nahrazuje, o muzeu si můžete podrobně přečíst zde, o historii vodárny v Podolí zejména zde. Nicméně alespoň ve stručnosti:

Začátkem dvacátých let 20. století zásobovala pražskou vodovodní síť vodárna v Káraném, dokončená r. 1914. Po vzniku Velké Prahy v r. 1922 se hlavní město stalo víc než půlmilionovou metropolí a bylo nutné zřídit nový zdroj pitné vody.
Za tím účelem byla vybudována v letech 1922 - 1929 nová vodárna a filtrační stanice v Podolí, situovaná na pravý břeh Vltavy na místě vodárny, která zde stávala v letech 1885 - 1922. Autorem architektonicko-urbanistického řešení byl Antonín Engel, který zvítězil v soutěži s projektem v duchu monumentálního klasicismu. Zastropení hlavní haly parabolickými oblouky o rozpětí 29 m a výšce 16 m navrhli profesoři pražské techniky Bedřich Hacar a František Klokner. Jednalo se o největší stavbu ze železobetonu v tehdejším Československu.
Kvůli nevhodnému složení podzemní vody se čerpala říční voda, která se upravovala filtrační soustavou systému Puech-Chabal. V nejvyšších patrech haly byly hrubocezy a předfiltry, pak voda stékala do jemných filtrů a nakonec v suterénu do nádrže na čistou vodu.
Touto technologií, kterou včetně projektu dodala pařížská firma Chabal & Cie, mohlo být denně čerpáno do vodovodní sítě 35 000 m3 vody.
V letech 1956 – 1965 se uskutečnila na jižní části pozemku dostavba druhé haly, architektonicky ztvárněné opět A. Engelem, avšak s novou technologií. V 90. letech proběhla rekonstrukce staré haly filtrace podle projektu týmu architektů Navrátil – Páv – Frýdecký. Do staré filtrace byla vrácena okna se skleněnými výplněmi stejně jako do ostatních budov, kde původně vůbec nebyla. V části haly, uvolněné po zastaralé technologii, vzniklo Muzeum pražského vodárenství.

Dnes je Podolská vodárna pouze záložním zdrojem pitné vody pro Prahu a je vedena v Ústředním seznamu kulturních památek.

Závěrem, aby těch vodáren nebylo málo:
Vraceje se tramvají zpět do centra města, pohlédl jsem na Šítkovskou vodárenskou věž vedle budovy Mánes. Málem jsem ale vyletěl z kůže - stavba z černých kamenů je zahalena od báně až po patu reklamou na vodárenskou firmu Veolia! Odporné, pomyslel jsem si. Teprve, když jsem se podíval pozorněji, všiml jsem si vespod menšího textu: "Výtěžek z reklamy je použit na rekonstrukci kulturní památky - Šítkovské věže." Zase taková špatnost, jak mě napoprvé napadlo, to tedy asi není.